Nesmlouvavý boj zákonodárců obou komor parlamentu i veřejnosti o přijetí novely pandemického zákona ukázal, že nejde jen o jediný zákon, ale o daleko závažnější a hlubší problém fungování demokratického právního státu, mj. o rovnováhu a vztahy mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, jakož i o dodržování ústavou zaručených práv a svobod občanů. Argumentem pro přijetí pandemického zákona proto v žádném případě nemůže být účelová potřeba a požadavek rychlosti přijetí právní úpravy v legislativní nouzi.

Na začátku devadesátých let „utekli ekonomové právníkům“. Nejenže tehdejší privatizační zákony byly šity horkou jehlou, ale tehdejší Klausova vláda z nich úmyslně vyloučila možnost soudního přezkumu privatizačních rozhodnutí. To bylo z jejího pohledu pochopitelné, neboť soudní přezkum by privatizaci nejen zpomalil, ale k některým privatizacím by zřejmě vůbec nedošlo. Rychlost zvítězila nad věcnou správností.

Co však bylo snad vysvětlitelné a omluvitelné tehdy, není již omluvitelné dnes po třech desítkách let. Koncept demokratického právního státu opět dostává na frak. Postuluje totiž, že stát sám, všechny jeho orgány a složky, jsou vázány povinností dodržovat platné právní předpisy, a to až do okamžiku, kdy stát prostřednictvím zákonodárců tyto předpisy sám změní. Státní orgány by měly jít příkladem a nikoli platné zákony porušovat, jak konstatoval Nejvyšší správní soud (NSS). Ten následně zrušil více než 40 opatření Ministerstva zdravotnictví, některá pro přímé porušení zákonů, jiná pro jejich nedostatečná odůvodnění.