Stejně tak dělá kampaň osobně Erdogan v západní Evropě vždy před každými tureckými volbami. A němečtí Turci, s německým občanstvím, včetně některých fotbalových reprezentantů Německa, jej oslovují (a oslavují) jako svého prezidenta. Tím jasně demonstrují, komu patří loajalita muslimských přistěhovalců do Evropy, a to i v druhé a dalších generacích. . Evropské státy, které se o ně starají, to nejsou…

Němečtí Turci též zastávají vysoké funkce v německých politických stranách, zejména ve Straně zelených, která má ambice být po letošních volbách hlavní vládní stranou, a v sociální demokracii.

Pokud na podporu své mise vyžene pár tisíc emigrantů na řecké hranice, výsledek je jistý. Turky a obecně muslimy podporovaná kancléřka neprodleně a ochotně vybere společnou kasu EU a pod záminkou boje proti imigraci nasype Erdoganovi do kapes, co se mu vejde. K tomu ještě prohlásí, že „Islám patří do Německa“ a přijme pár milionů budoucích muslimských voličů. A tak to jde dál, stále dokola, kruh se uzavírá. Němečtí Turci v Německu ukázněně znovu volí kancléřku, ta Erdoganovi dává (naše) peníze na vojenská dobrodružství u Kypru, u Řecka, v Libyji, v Náhorním Karabachu a v sev. Syrii.

Turecko – jako nečlen a stát, který o členství vyjednává takřka rekordních šedesát let - je tak vůči EU v mnohem výhodnějším a privilegovanějším postavení než 90 procent jejích členů. V Německu dochází k indoktrinaci muslimů. Turci tahají za nitky a místní politici bezelstně pomáhají (více ZDE).