Je velmi dobře, že se v poslední době stává nejdůležitější otázkou naší veřejné politické diskuse téma našeho členství v Evropské unii. Pomalu, ale jistě se zvažují pozitiva a negativa tohoto členství ve vztahu k českým národním zájmům, zejména z hlediska naší budoucnosti. Jinými slovy: Jde o to, co se s námi, jako se státem a národem, stane, jestliže ve federalizující se a stále těsnější Unii, neřkuli v jejím tzv. jádru, setrváme. EU si postupně uzurpuje (i v rozporu s vlastním primárním právem) stále více kompetencí členských států, Otázka tedy nezní, co nastane, pokud z EU vystoupíme, ale co nám hrozí, když v ní zůstaneme…

Drzoun mívá krytá záda

Než se pokusím výše položenou otázku zodpovědět, pokusme se definovat si atributy existence nezávislého a samostatného státu:

• vlastní obranná a bezpečnostní politika,
• vlastní daně,
• vlastní zákony,
• vlastní vláda,
• vlastní parlament,
• vlastní finanční a fiskální politika,
• vlastní zahraniční politika,
• vlastní obchodní a celní politika.

Nyní však procházíme obdobím, kdy tyto základy státu, jeho samotné integrity, nezávislosti a svobody jeho obyvatel, jsou široce zpochybňovány nejenom vrcholnými představiteli EU, ale i tuzemskými samozvanými aktivisty. Ti šíří tzv. liberální ideologii a jsou přímo či nepřímo ve službách EU. Zmíněné beztrestné a nesmírně arogantní zpochybňování základů českého státu by samo o sobě – bez našeho členství v EU či ve skutečnosti spíše poddanství – nebylo vůbec představitelné a možné. Hlavní nebezpečí plynoucí pro Česko z členství v EU je tedy právě v tom, že uvedené nejdůležitější základní pilíře naší vlastní státnosti mohou být beztrestně postupně – a bohužel i velmi úspěšně a efektivně – systematicky podkopávány a ničeny.

Dort pečený Němci a Francouzi chutná jen jim

Direktivy EU již jednoznačně dominují nad vlastními zákony národních států, mnohdy i nad jejich ústavami. EU uplatňuje vůči národním státům (a za ně) svoji vlastní obchodní a zahraniční politiku, které se musíme podřizovat. Samostatnost národních států se rozplývá také v pozvolném přenosu pravomocí ze státních orgánů na orgány EU („Brusel“) přímo (viz např. Lisabonská smlouva) anebo nepřímo (změny způsobu hlasování z jednomyslného /právo veta/ na hlasování kvalifikovanou většinou podle počtu států a obyvatel. Zkrátka řečeno, co Němci s Francouzi „upečou“, s tím ostatní nic nezmůžou. Naše poddanství se upevňuje také systematickým zadlužováním členských států a přerodem EU v unii dlužníků, zadlužených za hranici splatitelnosti. Tím jsou členské státy také postupně zbaveny možnosti z Unie odejít. EU se z brexitu dokonale poučila a další ovečky už tak snadno nepustí…