Tento výlet (ovšem za veřejné, nikoli Vystrčilovy soukromé, peníze) tedy v prvé řadě jednoznačně narušuje respekt k demokratickým principům rozhodování ústavních institucí – a v posledku tedy i pohrdá demokracií jako takovou.

Jde v podstatě o politické egoistické  gesto předsedy horní komory českého parlamentu a s ním spřízněných politických sil. O gesto činěné i s vědomím toho, že tato cesta může (a nepochybně bude) mít negativní dopady na českou ekonomiku, na český export, na české firmy a na jejich zaměstnance.  Což je politováníhodné zejména v období nastupující hospodářské a dluhové krize.

Vystrčilova cesta je navíc v rozporu  s názory a stanovisky všech ostatních nejvyšších  ústavních činitelů, kompetentních tvůrců a aktérů oprávněných formulovat a provádět českou zahraniční politiku: prezidenta, premiéra, předsedy dolní komory parlamentu ČR, vlády jako celku a ministerstva zahraničních věcí (v čele s jeho ministrem). Všichni jednohlasně potvrdili, že tuto cestu nelze doporučit.

Projevy předsedy Vystrčila navíc ukazují, že cesta je  i v rozporu s povinností hájit především lidská práva lidská českých občanů, což by mělo být všem ústavním činitelům naprosto vlastní. Protože mezi tato lidská práva – jak vyplývá z ústavní Listiny základních práv a svobod – patří i práva sociální: právo na práci s spokojený život.

Předseda Senátu tedy nemá ke své cestě ústavní kompetenci ve smyslu oprávnění vykonávat natož ovlivňovat či vytvářet zahraniční politiku státu. Jeho cestu tedy nelze v žádném případě považovat za státní záležitost, nýbrž pouze za jeho osobní inciativu. Jako taková ale rozhodně nemá být hrazena z veřejných prostředků. Protože kdyby tomu tak bylo, veškeré náklady a následky této  cesty, přímé i nepřímé, politické i ekonomické, v podobě poklesu česko-čínské obchodní výměny a ztrát příjmů českých firem a občanů, ponese náš stát – rozuměj naši daňoví poplatníci. A nikoli iniciátor cesty, na kterou nemusí počítat grošíky.