Moravané mají právo hlásit se k moravské národnosti

I nejznámější moravský učitel Jan Amos Komenský se označoval jako Moravan. Lékař Jan Ferdinand Hertod v latinsky psaném díle o luhačovických minerálních pramenech Tartaro-Mastix Moraviae (Karabáč na tartarus moravský) vydaný 1669 ve Vídni označuje místní jazyk jako jazyk moravský. Při příležitosti konsekrace kaple v Račicích na Vyškovsku 20. 6. 1773 byla za přítomnosti světícího olomouckého biskupa sloužena slavnostní mše a přednesy dvě kázání, jedno v moravském a druhé v německém jazyce. Místní slovanský jazyk na Moravě byl až do počátku 20. století označován jako moravský.

Po pádu komunismu v roce 1989 získali lidé na území Čech, Moravy a Slezska právo se svobodně hlásit ke své národnosti. Této svobody využili příslušníci národa moravského. K moravské národnosti se podle statistik Českého statistického úřadu při sčítání lidu v roce 1991 přihlásilo 1 360 000 obyvatel, roku 2001 asi 380 000 obyvatel a roku 2011 pak cca 600 000 lidí. Je to největší národní skupina vedle většinového národa českého a přihlášení k moravské národnosti je trvalým jevem. V 90. letech 20. století byla běžně moravská národnost zapisována na vysvědčení, než byl údaj o národnosti z vysvědčení vypuštěn. I školské úřady moravskou národnost uznávaly.

Evropské reálie dokazují, že staré definice národa, které byly určovány především jazykem, nejsou platné. Jak by se asi na jazykové definice národa dívali Belgičané, Švýcaři a Rakušané? Rovněž Židé jsou příkladem národa a náboženství, přičemž někdy hraje určující roli příslušnost náboženská, z jiných pohledů národní. Demokratický právní stát není od toho, aby vrchnostensky uznával, který národ je ten pravý a který ne. Veřejná moc musí vzít svobodné vyjádření občanů o své národnosti na vědomí.

Sociologických, jazykových, náboženských definic národa je mnoho a mohou se i vzájemně vylučovat. Konečně i u nás nebyl v období první Československé republiky uznáván český a slovenský národ jako samostatné národy, ale jako dvě větve jednoho národa československého.  Tento přístup historie zhodnotila jako nesprávný. Navíc i v této době Československá republika použila argumentaci moravskou menšinou, když se jí to hodilo, byť jinak vycházela z existence československého národa a neuznávala ani národ český. Při jednání o připojení německého Hlučínska roku 1920, což bylo původně území Opavského vévodství, jež bylo původně součásti Moravy (nikoliv však moravského markrabství) a k Slezsku bylo počítáno až od 17. století, uvedla jako důvod připojení k Československu, že značná část obyvatel se hlásila za Moravany – v místním jazykovém označení Moravci.