Ze zákonné úpravy plyne, že rozhodování o vině za trestný čin je dvojinstančním soudním řízením ve fázi před nabytím právní moci rozhodnutí o vině, pakliže jedna ze stran využije možnost řádného opravného prostředku – odvolání. Tím je tato zásada chráněna i ústavně. Ústava sice nestanoví, že trestní soudní řízení musí být víceinstanční, ale pokud tak stanoví trestní řád, je chráněno toto pravidlo ústavní normou o vázanosti státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále, že soud postupuje podle stanoveného postupu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čímž se především myslí postup stanovený zákonem. Dvojinstačnost soudního řízení ve prospěch lidí pak chrání i mezinárodní závazek dle čl. 2 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která má přednost před zákonem.

Princip nejméně dvojinstančnosti trestního soudnictví je jedním z formálních nástrojů snahy v evropském právu nastavit trestní proces tak, aby byla snížena možnost zneužití státní moci i justičního omylu. V trestním právu má věcně nesprávné či jinak řečeno nespravedlivé rozhodnutí státu závažné důsledky pro život dotčeného člověka. Může být odsouzen k odnětí svobody na mnoho let, což radikálně rozvrátí jeho život. Při zjištění chyby žádná finanční náhrada a omluva státu nemůže napravit tyto zničené hodnoty.

Proto se v evropské právní kultuře vyvinuly požadavky na trestní proces vycházející z přístupu, že je lepší pustit více vinných než nespravedlivě odsoudit jednoho nevinného. Toto vnímání omezenosti moci státu a preference ochrany hodnost jedince je součástí hodnotové orientace evropské civilizace. Protože si stát nemůže být jist, zda nepáchá justiční křivdu, raději postupuje tak, aby toto riziko omezil i za cenu toho, že část pachatelů trestné činnosti díky tomuto přístupu státu zůstane nepotrestána. Tento hodnotový postup byl motivem pro zakotvení dvojinstančnosti soudního trestního řízení v našem právu i v rámci mezinárodních smluvních závazků.

V právu často dochází k rozdílnému hodnocení formálního a materiálního naplnění právních norem, přičemž tyto přístupy mohou vést k odlišným závěrům. Pokud má být dvojinstančnost skutečnou zárukou ochrany před justiční křivdou, pak je motivována tím, že dva soudy mají dojít ke shodnému přesvědčení, že obžalovaný je pachatelem trestného činu a že skutek je trestným činem. Přesvědčení jednoho soudu nestačí. Aby však mohla být materiálně zajištěna tato záruka proti justiční křivdě, musí oba soudy dojít ke shodnému výsledku svobodně a nezávisle. Pakliže si odvolací soud jako soud druhé instance vynucuje určitý výrok soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného, je porušena zásada dvojinstančnosti z hlediska materiálního pohledu na věc. Formálně sice zůstává řízení dvojinstanční, ale odvolací soud zbavuje prvostupňový soud svobodného uvážení. Někdy i cestou změny soudce si vynucuje uznání viny nalézacím soudem. Tím se však materiálně stává řízení jednoinstančním soudním řízením, byť formálně zůstává dvojinstančním.

Zvláště při zproštění obžaloby nalézacím soudem nemá odvolací soud jinou možnost než si vynutit změnu rozhodnutí nalézacího soudu, protože odvolací soud sám nemůže uznat vinu. Ovšem to, že odvolací soud nemůže uznat vinu obžalovaného sám, je rozhodnutí zákonodárce. Jako takové musí být respektováno a odvolací soud, který si vynucuje svůj názor vůči soudu prvního stupně, narušuje tuto vůli zákonodárce a snaží si uzurpovat působnost, kterou nemá.