Kolektivní paměť je ošidná. V momentu, kdy si myslíme, že všechny moudré starce již nahradil internet a není nám třeba příběhů, dochází k odchodu posledních opravdových hrdinů, kteří nám heroické příběhy mohli předat a vyprávět o tom, jak čelili zlu.

Umírají poslední letci z RAF, odbojáři druhé světové války, hrdinové protinacistického odporu. Umírají poslední přeživší holocaustu a koncentračních táborů. A umírají poslední pamětníci nástupu totality vlastního státu.

A jak že se projevuje nedostatek pamětníků, kteří by hlasitě bili na zvon svobody ve chvíli ohrožení? Vzestupem nacionalismu, zpochybňováním, ani ne snad směřování či nějakých hodnot, ale zpochybňováním všeho, a veřejnou diskusí, která je stále bizarnější, stále hloupější, stále horší.

V čase míru a prosperity máme všechny podmínky řešit životní úroveň obyvatel, pomáhat pohraničí, nebo budovat vysokorychlostní tratě. My ale místo toho řešíme kouření v hospodách, neschopnost sestavit vládu a vystupování z EU.

Really? Co by nám na to asi řekli poslední přeživší hrůz poloviny století? Nic. Jejich hlas už je sotva slyšitelný a i proto na stůl vyskakuje Okamura a střílí ze svých koltů: Referendum! Pseudokoncentráky! Je třeba nastolit nový svět a já jsem jeho nositelem!