Na začátek shrnu několik základních věcí. Za prvé jsem jednoznačným zastáncem teze, že co si kdo navaří, také si má sníst. Jinými slovy: Dluhy se mají platit. Tedy především se nemají dělat, ale když už je člověk nadělá, má je platit. Za druhé: Systém soudních exekutorů není zločinný, jak se tváří někteří „politici“. Pokud dlužník platit nechce nebo nemůže, musí existovat páka, jak ho donutit. Exekutoři jsou alespoň kontrolovatelní. Představme si svět bez nich... Že by byl krásný? Vůbec ne. Alternativní vymahači by v temných uličkách používali daleko, ale skutečně daleko horší postupy, než i ten nejhorší exekutor. Ostatně – ono to tak v divokých devadesátých letech mnohdy bylo. Takže se bavme o nákladech a odměnách kontrole exekutorů, ale nezpochybňujme systém – ten je správně. Za třetí: V právu je věřitel, nikoliv dlužník. Alespoň v obecné rovině to vždy platí.

A teď ta ale.

Na konci roku 2016 byly vedeny exekuce proti 834 tisícům občanů. Meziročně tento počet vzrostl o zhruba 80 tisíc, čili o desetinu. Asi 410 tisíc lidí mělo čtyři a více exekucí. Asi 145 tisíc lidí mělo deset a více exekucí. A teď opravdu pozor, protože toto je hodně důležité:

Exekutorská komora odhadla, že zhruba 85 procent exekucí je reálně nevymahatelných. Pravomocných a běžících výkonů (exekucí) proti fyzickým osobám bylo vedeno 4,45 milionu. Čili asi 3,8 milionu exekučních řízení běží zcela marně.

A k tomu všemu je zde neuvěřitelně velká skupina seniorů, kteří se z velmi rozličných důvodů dostali do dluhové pasti. Podle posledních čísel je těchto lidí skoro devadesát tisíc a za jediný rok jim exekuce berou z důchodů více než 2,2 miliardy korun. To jsou dva tisíce na měsíc na jednoho důchodce postiženého exekucí.