Zdá se mi, že v poslední době jsme svědky absurdní situace. Vypadá to, že normální člověk v Evropě má dnes vlastně jen dvě možnosti. Buď se připojit k jednomu extrému, a tím je hysterická reakce na cokoli, co byť jen vzdáleně připomíná uprchlíka, migranta, nebo něco podobného, co je na světě zřejmě jen proto, aby nás připravilo o práci, bydlení, pohodlí a nakonec zřejmě i o vlast. To potom vede k tomu, že lidé volají policii kdykoli pojmou podezření, že už je to tady. Policie potom kontroluje folklorní soubory ze zahraničí, protože jsou to černoši, fotbalisty místního prvoligového týmu, protože jsou z Afriky, případně pronásleduje na popud občanů kominíky, protože jejich pracovní oděv nápadně připomíná černé kombinézy gangsterů prohlašujících se za bojovníky jakéhosi Islámského státu.

Druhý extrém zase spočívá ve frenetickém nadšení a radosti, kterou nás naplňuje proud uprchlíků ze zemí zmítaných válkami a násilím, protože nic lepšího nemohlo náš kontinent potkat. Navíc tím můžeme celému světu i sami sobě dokázat, jak hluboko jsou v nás zakořeněny hodnoty jako soucit, solidarita a láska k bližnímu. No, a protože se uprchlíci naší zemi jakoby vyhýbají, nezbývá, než nakoupit vody a sendviče, sednout do auta a vyrazit někam do ciziny, kde je jich víc.

Dokonce to někdy vypadá, že o to skutečně tvůrcům veřejného mínění jde – donutit Evropany, aby uvažovali jen o těchto dvou možnostech, do krve se dohadovali, která je ta správná, a aby se jim tak zabránilo zamyslet se také nad příčinami, které Evropu, a Evropskou unii zvlášť, do této situace postupně přivedly. A zdůrazňuji, že vůbec nejde jen o uprchlíky, krize je daleko hlubší a uprchlická krize je jen vrcholkem, který je vidět a díky němuž si konečně evropská veřejnost všimla neutěšeného stavu EU, ale i neschopnosti, nebo dokonce neochoty evropských politiků to řešit.