Malínský (ČSSD): České květnové povstání

07.05.2014 22:33

Ve druhé polovině března 1945 se konečně začalo naplňovat to, oč usilovaly spojenecké letecké svazy a návazně spojenecká nadřízená velitelství a vlády – válečná ekonomika hitlerovského Německa se rozkládala a současně zesílila i rezistentní hnutí na okupovaných neněmeckých evropských územích. Česko, české země, na jehož území se nacházelo několik milionů Němců, nebylo výjimkou.

Malínský (ČSSD): České květnové povstání
Foto: Hans Štembera
Popisek: Knihovna, ilustrační foto
reklama

Odboj, opakovaně decimovaný gestapem a sicherheitsdientem, začal znovu zdvíhat hlavu. Československé území mělo v té době dvě vlády: východní košickou (a poté bratislavskou) a protektorátní, podléhající všemocnému říšskému ministrovi pro Čechy a Moravu gruppenführerovi SS Karlu Herrmannu Frankovi. Specifická byla situace župní liberecké vlády vedené Konrádem Henleinem a vlády tzv. farské republiky v čele s nacisty dosazeným prezidentem, rovněž Jozefem Tisem. Uvnitř československé vlády, vedené sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingrem, probíhal skrytý boj o charakter státu mezi demokraty a sovětizací zatíženými komunisty a jejich zatím skrytými příznivci. Československé a sovětské jednotky v té době postupovaly za krvavých bojů Slovenskem a blížily se k moravské hranici od východu. Z Rakouska, Maďarska a Polska se přesouvaly další fronty, armády, armádní sbory a divize Rudé armády směrem k Bratislavě a Brnu a postupně pronikaly k další vnitřní, tentokrát česko-moravské zemské hranici.

Když na přelomu dubna a května vojska 3. americké armády generála Pattona začala postupovat na východ a rychle se přiblížila k německo-československé hranici, znamenalo to mobilizaci i pro domácí rychle se aktivizující partyzánský odboj a rezistentní struktury, které přečkaly nacistickou perzekuci. Více než čestné místo tu patřilo sociálním demokratům: odbojová skupina Rada tří, jejímuž vlivu podléhala území prakticky od východní hranice protektorátu přes Českomoravskou vysočinu až do jižních Čech, znásobila své úsilí a současně se včlenila do rychle vznikající České národní rady, jejímž předsedou se stal známý literární historik, profesor filozofické fakulty Univerzity Karlovy Albert Pražák a kde sociální demokraty zastupoval Josef Kotrlý. Důležitou úlohu sehrál během květnových dnů i velitel její vojenské sekce, londýnský parašutista, pozdější zeť Bohumila Laušmana, v té době štábní kapitán Jaromír Nechanský.

České květnové povstání sice živelně, ale ve vhodný okamžik vypuklo 1. května v Přerově a poměrně rychle se šířilo, podněcováno Londýnem i Prahou, na západ. 5. května, pro odboj naprosto nečekaně ovládlo i Prahu. Dramatické příběhy a okamžiky těchto hodin a minut jsou sdostatek známy; protože byly v zásadě vhodně – bez ohledu na americko-ruskou disharmonii ve vztahu k osvobození Prahy – koordinovány s postupujícími vojsky spojenců, dopadly šťastně a za vcelku minimálních ztrát (to slovo však vcelku znamená stovky a tisíce mrtvých a raněných Čechů: v povstání bojovalo kolem 30 000 lidí, z nichž 2356 padlo a 3700 bylo německými jednotkami v Praze a jejím bezprostředním okolí povražděno; mimoto na celém území Česka v posledních dnech a týdnech války zahynulo v tzv. pochodech smrti a v hromadných hrobech se ocitlo kolem 3500-4000 vězňů z koncentračních táborů). Neuškodí připomenout, že součástí spojeneckých armád byla i polská a rumunská vojska a že krajně kontroverzní byla krátkodobá živelná mise tzv. Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Vlasova.

České květnové povstání proběhlo – byť živelně – v zásadě ve shodě s londýnskými plány. Navázalo tak důstojně na zářijovou mobilizaci československé armády v roce 1938. Přes nedostatek dlouhodobě reklamovaných zbraní svedlo rozhodné a v podstatě úspěšné boje s německou přesilou armádní skupiny Střed polního maršála Schörnera. S konečnou platností tak vzaly za své genocidní a etnocidní plány nacistických válečných zločinců v mnohém připomínající holokaustový heydrichovský záměr známý jako Wannsee.

Jásot Pražanů, vítajících vůdce druhého odboje prezidenta Edvarda Beneše, který se do hlavního města země vrátil po více než půlšestém roce nedobrovolného exilu 16. května 1945, který zachycují závěrečné metry proslulého, ale pro veřejnost prakticky neznámého dokumentárního filmu Otakara Vávry CESTA K BARIKÁDÁM, je jásotem scén radosti a nadšení. Pro nás by to také měly být okamžiky úcty a pohnutí i úcty k našim předkům i k vojákům spojeneckých armád protihitlerovské koalice a Spojených národů. Mír totiž nikdy nebyl a ani dnes není samozřejmostí.      

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: cssd.cz
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Bondarenková (SPD): Efektivní postupy pro návrat na svobodu

22:09 Bondarenková (SPD): Efektivní postupy pro návrat na svobodu

Covid krize už se táhne dlouho, nikoho to nebaví, proto nesmíme ztrácet čas a zahrávat si s důvěrou …