Odboj, opakovaně decimovaný gestapem a sicherheitsdientem, začal znovu zdvíhat hlavu. Československé území mělo v té době dvě vlády: východní košickou (a poté bratislavskou) a protektorátní, podléhající všemocnému říšskému ministrovi pro Čechy a Moravu gruppenführerovi SS Karlu Herrmannu Frankovi. Specifická byla situace župní liberecké vlády vedené Konrádem Henleinem a vlády tzv. farské republiky v čele s nacisty dosazeným prezidentem, rovněž Jozefem Tisem. Uvnitř československé vlády, vedené sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingrem, probíhal skrytý boj o charakter státu mezi demokraty a sovětizací zatíženými komunisty a jejich zatím skrytými příznivci. Československé a sovětské jednotky v té době postupovaly za krvavých bojů Slovenskem a blížily se k moravské hranici od východu. Z Rakouska, Maďarska a Polska se přesouvaly další fronty, armády, armádní sbory a divize Rudé armády směrem k Bratislavě a Brnu a postupně pronikaly k další vnitřní, tentokrát česko-moravské zemské hranici.

Když na přelomu dubna a května vojska 3. americké armády generála Pattona začala postupovat na východ a rychle se přiblížila k německo-československé hranici, znamenalo to mobilizaci i pro domácí rychle se aktivizující partyzánský odboj a rezistentní struktury, které přečkaly nacistickou perzekuci. Více než čestné místo tu patřilo sociálním demokratům: odbojová skupina Rada tří, jejímuž vlivu podléhala území prakticky od východní hranice protektorátu přes Českomoravskou vysočinu až do jižních Čech, znásobila své úsilí a současně se včlenila do rychle vznikající České národní rady, jejímž předsedou se stal známý literární historik, profesor filozofické fakulty Univerzity Karlovy Albert Pražák a kde sociální demokraty zastupoval Josef Kotrlý. Důležitou úlohu sehrál během květnových dnů i velitel její vojenské sekce, londýnský parašutista, pozdější zeť Bohumila Laušmana, v té době štábní kapitán Jaromír Nechanský.