Tak já děkuji. Já se přiznávám, že jsem tady o té aktuální kauze mluvil záměrně, protože si myslím, že patří jak na půdu Senátu, tak na půdu Poslanecké sněmovny, aby se ta diskuse vedla. Já se pokusím reagovat na to, co zde bylo řečeno, možná bych řekl ještě něco navíc.

Tak zaprvé u nás platí ústavní zásada, že orgány veřejné moci mohou jen to, co jim zákon dovoluje. Neexistuje u nás žádný zákon, který dovoluje v přípravném řízení cokoliv sdělovat kdekoliv. Naopak, existuje zákaz jasně konaný v trestním řádu ty věci zveřejňovat, protože příprava řízení je neveřejná. To znamená, kdo chce pracovat u policie, musí na prvním místě dodržovat zákon.

A jestli jsou frustrováni, nebo ne, můžou od té policie odejít. Ale pokud nebude policie dodržovat zákony, tak to daleko nedopracujeme. Taková je realita. Chci ale zásadně zdůraznit, že já jsem vůbec netvrdil, že např. v tomto případě – budu tomu říkat pražský skandál minulých dnů –, že si myslím a že mám nějaké důkazy o tom, že to šlo od státních orgánů. To jsem vůbec neřekl. Já mám obavu, že ta situace je složitější. A mám velkou obavu, což mě mrzí jako advokáta původní profesí, že ty informace se bohužel dostaly do médií od advokátů. Čili moje řeč vůbec neměla být o tom, že bych tady obviňoval policii či státní zastupitelství, že by v této věci něco vynášeli.

Mluvil jsem velmi obecně v souvislosti s tou směrnicí. Dále bych upozornil na jeden takový známý případ. A to je případ stávající eurokomisařky Jourové. Tam se podařilo ve spojení novinářů a orgánů činných v trestním řízení jí docela dost značně zničit část života. A bylo to právě proto, že se spojila média a orgány činné v trestním řízení. A my žijeme zrovna v prostoru, kde opravdu po stalinismu, a do jisté míry i nacismu, nejstrašnější věc je spojení orgánů činných v trestním řízení a médií. Ale musíme strašně dbát na to, aby se to nedělo.