Dámy a pánové,

byla jsem tady dvakrát vyzvána, abych se vyjádřila k nárokům na náhrady škod v souvislosti s krizovými opatřeními nařízenými vládou. Chtěla bych říct, že primárním cílem přijímaných mimořádných opatření je ochrana hodnot nejvyšších, to znamená životů a zdraví obyvatel České republiky, sekundárně pak celé ekonomiky a jejích jednotlivých segmentů, což odůvodňuje samo o sobě si myslím oprávněnost přijímaných opatření, aby ta přijímaná opatření zabránila mnohem větším škodám, které by postihly ty subjekty, které nyní tvrdí, že jsou jimi postiženy.

Rozhodným právním předpisem je zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, dále ho budu nazývat jen krizový zákon, dobře víte, o čem mluvím. Veřejnoprávní povahu povinnosti k náhradě škody - dívám se na pana poslance - podle tohoto zákona nelze srovnávat s pojetím tohoto institutu v právu soukromém. Samotný § 1 občanského zákoníku výslovně vyjadřuje dualitu soukromého a veřejného práva formulací zásady, že uplatňování soukromého práva je na uplatňování veřejného práva nezávislé, nelze tedy bez dalšího vycházet z občanského zákoníku. Povinnost státu k náhradě škody způsobené při veřejnoprávní činnosti tedy nespadá do působnosti soukromoprávního kodexu, neboť ke škodě nedošlo při soukromoprávním styku. Naopak platí, že na majetkové sféry jednotlivce stát zasáhl svou veřejnoprávní činností - když tady to chceme takto podrobně.