Tak zvaný „inkviziční proces“, který byl zaveden katolickou církví, ve středověku, k potírání tzv. „kacířství“, byl postaven na doznání obviněného či jen „označeného“, který mohl být mučen, nechtěl-li přistoupit na verzi vyslýchajícího. Katolická církev již tehdy používala k hlásání „své pravdy“ a k upevnění své moci různé mučící praktiky, od psychického vydírání „označené osoby“, vyhrožování zabitím dětí, rodičů a celých rodin, až po vlastní mučící praktiky, tzv. torturu.

Tortura měla různé stupně a spočívala v hrůzných praktikách fyzického trápení uvězněné osoby, která se v podstatě nemohla nijak bránit a většinou se nakonec doznala ke všemu, co chtěli krutí mučitelé slyšet, ač to nebyla vůbec pravda. Tito středověcí knechti postupně přecházeli od „pouhého“ hladovění, mlácení pěstmi k bičování a bití holemi, přes trhání nehtů, drcení prstů, natahování na skřipec, vplétání do kola a lámání kostí, až po pálení rozžhaveným železem, vypíchnutí očí a vytržení jazyka, k oddělení končetin a umučení označeného, který se ani přes tyto hrůzné praktiky nepřiznal. Zajímavé bylo, že mučení mohl být tehdy podroben i svědek v případech, kdy nechtěl potvrdit verzi vyslýchajícího.

Přesto, že inkviziční proces k potírání kacířství, byl již ve všech vyspělých zemích světa dávno zrušen a prohlášen za nezákonný, byl i ve dvacátém století zneužíván některými reakčními fašistickými režimy, zejména fašistickým Německem, fašistickou Itálií a fašistickým Španělskem, a jak ukazují informace odtajněné po roce 1989, i některými komunistickými režimy, včetně padesátých let dvacátého století v Československu, kde byly některé tyto nezákonné a naprosto nepřijatelné metody používány k likvidaci oponentů nového režimu a komunistické strany.