Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já se pokusím jenom velice stručně vyjádřit, proč podporuji právě a jsem spolupředkladatelkou této novely a proč zrovna občanského zákoníku, protože tam si myslím, že je dost často úkryt právě ten zásadní rozdíl. A vrátím se trochu k tomu, protože to není poprvé, co tady tento tisk projednáváme, respektive první volební období, kdy se mu věnujeme, vrátím se k tomu, jak se vyvíjel třeba i můj postoj. Může to být pro někoho třeba zajímavé a inspirace.

Já jsem kdysi dávno nebyla podporovatelem, abychom změnili občanský zákoník, abychom uzákonili manželství i pro stejnopohlavní páry, protože jsem se domnívala, že máme v současné době registrované partnerství a že to je funkční konstrukt, který není potřeba měnit. Nicméně jsem hovořila s lidmi, kterých se to opravdu týká. Kteří nemají tak jako já možnost vstoupit ve sňatek před oltářem, ať už na úřadě nebo v kostele, ale kteří právě přijdou jenom si vyměnit doklady a registrovat se. A vlastně jsem si uvědomila, že je to podobné asi takovým aktům, které děláme my ostatní, když se jdeme registrovat automobil například. Přijde mi to vůči těmto našim spoluobčanům zkrátka nedůstojné. Přijde mi, že z nich děláme občany jiné kategorie. A přitom povinnosti mají v mnoha ohledech nebo ve všech ohledech ostatních stejné. Musí platit stejně daně jako heterosexuální lidé nebo páry, musí všechny ostatní věci řešit stejně jako my, ale tuto jedinou jim vyčleňujeme, máme na ně speciální zákon.

Mně to přijde nedůstojné. Myslím si, že pokud se snažíme vžít do druhých a pokud se snažíme na to nahlédnout jejich pohledem, jejich očima, zkusíme si, jak se říká v jakémsi přísloví, projít jejich botama, tak vlastně nám tohle musí připadat nedůstojné. Protože to jinak ani pojímat podle mě nejde. A proto jsem se v minulých letech stala nejenom aktivní podporovatelkou této změny, ale nakonec i spolupředkladatelkou občanského zákoníku a této změny v něm.