Po dlouhých a náročných jednáních, plných protichůdných názorů a zájmů, se přední představitelé Evropské unie shodli na klimaticko-energetických rámcích do roku 2030. Evropa se zavázala snížit emise skleníkových plynů, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie a zlepšit energetickou účinnost evropských ekonomik. Nyní bude muset o prospěšnosti přijatých opatření přesvědčit znečišťovatele životního prostředí mnohem větší, než je ona sama. Evropa se podílela v roce 2012 na celosvětové emisi skleníkových plynů asi 11%. Spolehlivě ji ve stejném roce zastiňovala méně rozvinutá čínská ekonomika s 29% a počtem obyvatel menší Spojené státy Americké s 16%. Podíl Evropy na světovém znečišťování životního prostředí se přitom stále zmenšuje a předpokládá se, že tento trend bude pokračovat. Podle zprávy Evropské agentury pro životní prostředí a Evropské komise bylo dokonce v loňském roce dosaženo nejnižší úrovně emisí skleníkových plynů od roku 1990. Česká republika snižovala emise skleníkových plynů v porovnání s celou EU nadprůměrným tempem 1,9% ročně v období let 1990 – 2012.  Přesto zůstává čtvrtým největším producentem skleníkových plynů v Evropské unii při přepočtu na jednoho obyvatele za Lucemburskem, Estonskem a Irskem. Hned za Českou republikou je pátým největším znečišťovatelem Německo, na jehož ekonomiku je český průmysl silně navázán. Nejméně skleníkových plynů na obyvatele vypouštějí do ovzduší Lotyšsko, Rumunsko a Švédsko. Lotyšsko přitom snižovalo emise nejrychleji z celé EU, průměrným ročním tempem 2,7% v létech 1990 – 2012.

V prosinci letošního roku bude muset Evropská unie prezentovat své ambice v ochraně klimatu zbytku světa na zasedání OSN v peruánské Limě. Jihoamerické jednání představuje důležité předkolo před finálním zasedáním, které je plánováno v Paříži v průběhu příštího roku. Přesvědčit ostatní o odvážných cílech na snížení emisí skleníkových plynů o 40% oproti roku 1990 nebude snadné. Nepožadují se přitom žádné radikální kroky. Harmonogram počítá s dosažením požadované úrovně do roku 2030. Snižování emisí se ale neobejde bez nákladů. Obavy o konkurenceschopnost svých ekonomik sdílejí všechny země bez rozdílu stupně ekonomické vyspělosti.   

Složitost naplnění klimatických cílů a zachování ekonomické efektivity v jednotlivých zemích přitom předvedla samotná cesta k dohodě uvnitř Evropské unie. Schválené cíle, 40% snížení emisí, 27% podíl obnovitelných zdrojů na energetickém mixu a 27% zvýšení energetické účinnosti, se neobešly bez tvrdých vyjednávání a mnoha kompromisů. Polská premiérka, jejíž energetický sektor je z 90% postaven na uhelných zdrojích, byla pod silným vnitropolitickým tlakem na odmítnutí dohody. V Polsku převažovala obava, že klimatické cíle EU výrazně zdraží ceny energií. Tyto obavy pomohla překonat ujednání o pokračujících emisních povolenkách zdarma, které by v případě Polska měly zabránit nežádoucím cenovým šokům. Portugalci a Španělé si zase vynutili větší propojení energetických sítí pro své přebytky energie vyrobené z obnovitelných zdrojů. Bez toho hrozili vetováním dohody.