Vážené kolegyně a kolegové,

už tady dopoledne zaznělo v jiných souvislostech, že možná vyrábíme příliš mnoho zákonů, které zasahují do života občanů a regulují je. Bylo to sice v souvislosti s potenciální regulací nebo úpravou internetu, kde jsem s tím nesouhlasil, ale tady se dopouštíme nebo potenciálně se máme dopustit ještě něčeho daleko horšího. My totiž zasahujeme do života a provozování soukromých společností.

Česká ekonomika funguje, roste, možná téměř nejvíc v Evropě, a zřejmě přišel čas do toho hodit vidle. Nebudu teď uvádět ty všechny legislativní překážky, které tady citoval pan zpravodaj, a také se nebudu zabývat tím, jak se číslo jedna dá dělit třemi, jak uvádějí předkladatelé, ale uvedu své vlastní zkušenosti s tím, jak to funguje. Začnu Českým Telecomem. V Českém Telecomu v dozorčí radě byla povinně třetina zaměstnanců. O to se ucházela řada zaměstnanců, protože za to bylo v té době 30 tisíc měsíčně, za to, že si šli jednou za dva měsíce sednout na dozorčí radu. Vzpomínáte si na to, jak fungoval Český Telecom, zejména ti, kteří čekali na telefonní linku pět let. Já jsem byl tehdy předsedou představenstva Českého Telecomu a upozorňuji vás, že tedy to byli opravdu, jak říkají Angličané, Pain in the Ass, ti odboráři, kteří prostě sledovali své zájmy a chtěli být znovu zvoleni, protože se měli velmi dobře. Pak jsem také pracoval pro společnosti Microsoft. Někdy začátkem 90. let bylo v Německu povinně zavedeno, že každá společnost, která má více jak 25 členů, musí mít povinně odbory. No to bylo krásné. My jako čeští zaměstnanci, když jsme chtěli pracovat v sobotu nebo v neděli na rozpočtu, když jsme tam byli pozváni, tak jsme museli žádat německé odbory o to, abychom mohli vstoupit do budovy, abychom mohli pracovat. To jsou důsledky, které tohleto přináší. Já chápu, že tam, kde část vlastníků té společnosti nebo všichni tvoří zaměstnanci, takže tam je naprosto přirozené, aby rozhodovali o tom, jak ten podnik funguje.