Eurozóna se ale ani k dnešnímu dni nerozpadla. Spekulace trhů na rozpad eurozóny razantně utnul Mario Draghi svým legendárním výrokem, že „ECB v rámci svého mandátu udělá vše proto, aby zachránila euro.“ Tím se ECB přihlásila k roli věřitele poslední instance a definitivně zabránila rozpadu eurozóny. (Jestli bude eurozóna o jednu zemi menší, je marginálie.)

Argument s „placením dluhů“ sice určitou relevanci má, ale daňoví poplatníci v Německu, Nizozemsku, Finsku a dalších zemích, které kladou větší důraz na rozpočtovou kázeň, jistě nechtějí subvencovat například Řecko. Kdyby ČR byla členem eurozóny, měla by páku, jak ovlivnit vyjednávání o záchranných programech ve prospěch zemí s větší rozpočtovou kázní. Takto ji nemá.

Odpůrci přijetí společné měny často argumentují tím, že vstupem do eurozóny ztratíme nezávislou měnovou politiku a kurz již nebude moci plnit funkci tlumiče vnějších ekonomických šoků. Důkazní břemeno v tomto případě leží na straně odpůrců přijetí společné měny. Slovensko nemá nezávislou měnovou politiku již od roku 2008 a nevypadá to, že by od té doby kvůli tomu předvádělo horší ekonomický výkon než Česko, spíše naopak. Srovnání se Slovenskem je navíc velmi relevantní, protože obě ekonomiky jsou si velmi strukturálně podobné. Sladěnost české ekonomiky s jádrem ekonomiky eurozóny je vzhledem k exportnímu napojení české ekonomiky zejména na Německo velmi vysoká, a tak se ztráta nezávislé měnové politiky po přijetí eura nejeví jako zásadní.