Osud "starého kontinentu" je v rukou hrstky zkorumpovaných a nejen mocí opilých politiků a úředníků z Bruselu, kteří od partají (nikoliv od občanů) údajně "získali mandát" k vyjednávání s cizími politiky a rozhodování o všem možném, včetně investic.
Podívejme se, co si o jejich schopnosti "investovat" myslí ekonomové a ekonofyzikové: V kapitalistických ekonomikách je diskontní sazba určována náhodnými událostmi na peněžním trhu, které nemají nic společného s aktuálními možnostmi výroby. Sazba se řídí spekulativními pohyby mezinárodního kapitálu a nedemokratickými rozhodnutími monetárních institucí; je nestabilní a kolísá z měsíce na měsíc. Používání takové proměnné v ekonomickém rozhodování je neobhajitelné jak z hlediska ekonomické efektivity, tak z hlediska demokracie.
Jak tedy rozhodovat o investicích? Návrhy týkající se procenta národního resp. evropského důchodu věnovaného na akumulaci by měly být předmětem plebiscitu. Pokud se dohodne, že investice budou tvořit celkem 15 procent HDP, stát tím teprve dostane právo vybírat daně potřebné k jejich financování.
Pokud země nezíská zdroje pro vnitřní investice, její rozvoj bude pravděpodobně pomalejší, ale pokud si půjčuje, pravděpodobně se těžce zadluží a značná část její práce půjde do kapes cizích kapitalistů!
K přímému lidovému hlasování musí být předkládána zcela zásadní rozhodnutí (úroveň daní, procento národního důchodu určené na investice, zdravotnictví, vzdělávaní atd.). Nic z toho však evropské vlády ani Junckerova komise nečiní.
Vlády v kapitalistických ekonomikách jsou totiž schopny provádět do určité míry jakési makroekonomické a strategické plánování průmyslu (mimo válečnou dobu se zřejmě nepokoušejí o podrobné plánování výroby). Protože ale tyto vlády nemají vlastnické právo k hlavním výrobním prostředkům, jejich schopnost plánovat je omezená a závisí na spolupráci kapitalistických podniků a jiných soukromých činitelů.
Uvažujme o makroekonomickém plánování, jaké zkouší Juncker a spol. Vlády například mohou zvýšit nabídku peněz a snížit úrokové sazby s úmyslem stimulovatvýdaje na investice a tím vyvolat realokaci zdrojů ve prospěch akumulace výrobních prostředků. Pokud ale kapitalistické podniky nebudou považovat investování za dostatečně ziskové, snížení úrokových sazeb nemusí mít velký účinek. Což vidíme právě v této době.
Nebo může vláda snížit daně v naději, že se zvýší celkový výkon ekonomiky a zaměstnanost, ale jestliže se spotřebitelé rozhodnou utratit peníze získané díky daňovým úlevám za importované zboží, výsledkem může být namísto domácí expanze obchodní deficit.
A ten zcela jasně hrozí, mimo jiné, v případě přijetí obchodní smlouvy s USA. Takže Juncker mixuje po daňových rájích v Lucembursku další smrtící koktejl pro evropské občany a jejich kvalitu života, shodují se TOP oslovení analytici. Evropané skončí nakonec jako zadlužení otroci transnacionálních korporací se sídlem ve Spojených státech. Juncker a jeho pomahači pak zřejmě dostanou místo v nějakých těch správních či dozorčích radách. Odborně se tomu v Bruselu říká "pantofláž".
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
