Většinou šlo o kopírované emaily o pár řádcích různým fontem, které vesměs říkaly: „Moc o tom nevím, znám to jen z počítače, ale to mi nebrání mít na to silný názor… nebuďte tyran, podořte zákon předložený sněmovnou a zrušte klecové chovy…“

Sem tam dorazil email od skutečného zemědělce. Patrně proto, že nemají tolik času vysedávat u počítače, ale skutečně s těmi zvířaty pracují a starají se o ně. Proto asi ani není divu, že tyto maily byly opačného znění.

Nechal jsem si dohledat a vyfiltrovat kontakty na zemědělská družstva v okrsku, o který se starám, a ty jsem požádal o zpětnou vazbu, abych si udělal vyvážený názor.

Než vám vysvětlím, proč jsem zrušení klecových chovů slepic a zákon na ochranu zvířat v té podobě, jak byl předložen sněmovnou, nepodpořil, ještě napíši něco o svém postoji ke zvířatům a všem těm miláčkům.

Děda i my jsme slepice mívali, měli jsme nejrůznější mazlíčky, naše děti je mají i nyní, dcera si přála za přijetí na víceleté gymnázium 4 slepičky (Mařenku, Boženku, Dášenku a Růženku) a také je dostala. Táta zbudoval zateplené bydlení s výběhem a také odvezl dceru se slepicí k veterináři, kde zaplatila ze svých úspor 1300 Kč za operaci volete, protože slepici uvízl ve voleti kus provázku, který vyhrabala na kompostu. Jsem to já, kdo připomíná, že je již 8 hodin a je potřeba nakrmit všechnu domácí zvěř, byť je neděle ráno. Mám k nim vztah, ale držím si také trochu odstup, protože vím, že jsou to živé bytosti a máme za ně odpovědnost. O to větší, že nemluví a jen tiše čekají, jak se u nás budou mít. Jsou pro mě přednější včas nakrmení „mazlíčci“ než pohodlí dětí. Na druhou stranu jsou to stále jen zvířata, nejsou to lidé. Ne, opravdu si nemyslím, jak bylo řečeno na plénu, že slepice mají své city. Sama dcera, která dělá biologické olympiády, říká, že mají tak malý mozeček, že si neuvědomují ani sami sebe. Řídí se pudy a instinkty. Mám zvířata rád, ale na prvním místě u mě budou vždy lidé.