Přátelé, léto je pomalu u konce a s tím ubývá času na mou nejmilovanější volnočasovou aktivitu. Dnes se s vámi chci podělit o to, co pro mě znamená vodáctví. Vodákem jsem odjakživa - byl jsem jím snad ještě dřív, než jsem se narodil v porodnici na Štvanici (dnes už nestojí). Na vodě a na lodích jsem zažil plno dobrodružství a poznal spoustu fantastických lidí, se kterými se přátelím a jezdím na vodu dodnes. Nic lidi nespojí tak, jako pořádná šlajsna!

Za normalizace, kdy se odehrávalo moje mládí, bylo sjíždění řeky jedním z mála úniků před všeprostupující šedí, přetvářkou a anonymitou. Bylo to místo, kde jsme všichni mohli být sami sebou a měli k sobě tak blízko, jak to jen šlo. Těší mě, že i dnes na řece vidím spoustu mladých lidí a rodin s dětmi - i když mají na výběr spoustu módnějších a sofistikovanějších kratochvílí. Asi nás to prostě k vodě láká.

Proč o tom mluvím? Bohužel se v posledních letech jako vodák setkávám s tím, že je vody málo a s partou se díváme tak akorát na vyprahlá koryta řek. Není divu. Dopady klimatických změn pozorujeme už i na lokální úrovni a spousta vodáků vám potvrdí, co říkám i já: vody je málo a je třeba s tím něco dělat!