Očkování je považováno za jeden z nejzásadnějších objevů novodobé medicíny. Spolu se zavedením antibiotické léčby a úpravou vody vedlo v minulém století k výrazné redukci výskytu infekčních chorob v ekonomicky rozvinutých zemích. Přes nesporné úspěchy se očkování stává v posledních desetiletích předmětem častých polemik. I když musím konstatovat, že patřím k zastáncům očkování, mám dojem, že je ten nejvyšší čas k navázání dialogu. Ano, jak zastánci, tak odpůrci mohou zůstat zakopáni v zákopech a neustále se bombardovat těmi či oněmi argumenty. Munice je dostatek. Ale nikam to nepovede. I proto jsem měl hodně diskusí s lidmi, kteří se obávají očkování. Úmyslně neříkám, že jej principiálně odmítají. Tito lidé se pohybují mezi dvěma dimenzemi. Tou první je pochopitelný strach o děti a strach z toho, co neznají. Druhou dimenzí je určitá vůle po svobodách demokratické společnosti. Nechtějí se podřizovat nařízením, která společnost má právo do jisté míry udělovat. Tato, říkejme ji "demokratická dimenze", nechť je předmětem diskusí filosofů a ústavních právníků. Co ale se strachem? Dlouho jsem o řešení přemýšlel a nakonec mě inspiroval přední český vakcinolog prof. MUDr. Jiří Beran CSc. z Hradce Králové. Byl jsem na jeho setkání s lidmi, kteří se obávají očkování a on doslova prohlásil: "mě ještě nikdo očkování neodmítl". Když jsem se pídil po důvodech, došel jsem k jedinému závěru. Jmenuje se EDUKACE. A to jak na straně veřejnosti, tak na straně lékařů.
Jsem hluboce přesvědčen, že žádný lékař ráno nevstává s přesvědčením, že " dneska jsem ještě nikomu neublížil", "dneska to udělám", "dneska rozhodně už někomu něco udělám". Pravdou ovšem zůstává, že i lékař nevědomky například nepřesnou informací ublížit může. A to je první z mých návrhů - pojďme zavést systém speciální edukace lékařů ve vztahu k očkování jako takovému a ve vztahu k očkovanému pacientovi. Z medicínského hlediska extrémně závisí na tom, v jakém okamžiku je vakcína pacientovi podána. První a zásadním předpokladem je, že musí být zdráv a musejí být dodrženy kontraindikace. Ale pak je tu i druhý předpoklad - očkovaný pacient nebo jeho rodič musí vědět, co a v jakém rozsahu a složení a proč a s jakými výhodami i riziky se mu do těla vpravuje. Bez toho by se nemělo obejít žádné očkování. A když si položím otázku, jestli jsou u nás všichni lékaři dostatečně v této oblasti edukováni, odpověď bohužel zní NE, NEJSOU. Je nutné zavést tuto edukaci již na vysoké škole a v praxi ji pak potvrdit opakovanou účastí na školeních, bez jejichž absolvování nebude mít obvodní lékař možnost vakcínu podat.
A pak je tu veřejnost. Stejná otázka a z mého pohledu bohužel stejná odpověď: je veřejnost dostatečně v oblasti očkování edukována? NE, NENÍ. Zcela jistě tady chybí služba, kam se budou moci nerozhodné maminky obrátit a kde jim bude poskytnuta obšírná a zodpovědná informace. A v tomto případě je to jednoznačně stát zosobněný ministerstvem zdravotnictví, který by se o důkladnou, objektivní a odbornou osvětu měl postarat. A postavit kvalitní interaktivní webové stránky s on-line poradnou je v dnešní době informačních technologií relativně snadná a jednoduchá záležitost. V současnosti je aktivita státu v oblasti informování společnosti omezená pouze na stránky SZÚ a při vší úctě, způsob informování o očkování na těchto stránkách rozhodně dostačující není. Jak říká můj inspirátor profesor Jiří Beran: "jestliže se to dobře vysvětlí, jestliže se podá dostatečná informace, ať už se jedná o klinickou studii, ať už se jedná o výběr léku, či léčebného prostředku, tedy pokud se pacientovi téma dobře a srozumitelně podá, pak rozhodnutí pacienta pod vlivem odborného názoru je snazší a většinou pozitivní". Pojďme tedy důkladně edukovat jak lékaře, tak veřejnost, výsledek se rozhodně dostaví.
Psali jsme:
_636099990086425515.jpg&id=116461)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
