Také Senát bohužel v minulých dnech schválil vládní návrh zákona, kterým zcela zrušil status veřejné prospěšnosti. A to i přesto, že původním záměrem bylo vytvořit dlouho očekávaný nový návrh zákona o statusu veřejné prospěšnosti. Ten byl zakotven již v novém občanském zákoníku a měl napravit tak přetrvávající dluh státu jak vůči celé společnosti ve vztahu k transparentnosti neziskového sektoru, ale také vůči jednotlivým neziskovým organizacím, které chtějí vystupovat vůči svým klientům s určitou "značkou kvality".  Místo toho však do Senátu doputoval brutálně "vykuchaný" návrh zákona, kterým se dokonce také z občanského zákoníku vypustil status veřejné prospěšnosti jako hlavní nástroj, který měl kultivovat prostředí neziskového sektoru po vzoru západních demokracií.

Pokud se ptáte na důvody, proč nakonec poslanci namísto debaty o nastavení systému ze zákona radši status veřejné prospěšnosti vypustili, pak se jich nabízí spousta. Ten oficiální je takový, že prý se není možné shodnout na takovém systému, který by uspokojily všechny požadavky. A tak je lepší ze zákona status vypustit. Domnívám se však, že ohnisko problému bude zcela jinde. Již vládní předloha zákona byl totiž legislativní paskvil. To potvrdila také Legislativní rada vlády, která konstatovala, že zákon je „hodnotově neukotvený, koncepčně vadný, formulačně nedokonalý, jakožto i nedostatečně provázaný se zbytkem právního řádu".

Stát zkrátka selhává poslední dobou v řadě věcí. V tomto případě nejen selhává, ale navíc rezignuje na ambici nalézat řešení. Uvedu některá čísla, ať máme reálnou představu o tom, o jak velké skupině subjektů se bavíme, ale i o tom, o jak velkém objemu finančních prostředků je řeč. Počet neziskových organizací se za posledních 10 let více jak zdvojnásobil. V roce 2006 bylo přibližně 62 tisíc neziskovek, vloni jich bylo evidováno více jak 128 tisíc. Neziskové organizace za rok 2015 inkasovaly z rozpočtů státu, krajů a obcí kolem 16,5 miliard Kč. Žádná kultivace prostředí neziskového sektoru se ale prozatím nekoná.

Tato vláda si zvykla na to, že se neustále odkazuje na právní úpravu různých společenských oblastí v zahraničí. Slyšeli jsme to při projednávání zákona o EET, kontrolním hlášení DPH, zákazu kouření a mnoha dalších zákonů.  V případě vládního návrhu zákona o statusu veřejné prospěšnosti se však o zahraničí nikdo příliš nezmiňuje. Česká republika totiž stojí a zřejmě i nadále bude stát mimo evropské právní úpravy, protože ve většině evropských zemí je status veřejné prospěšnosti speciálním zákonem upraven. Právní úprava statusu je tak podle mě nezbytná také v naší zemi.

Jaké vidím hlavním problémy neziskového sektoru? Jedním ze zásadních problémů jsou špatně nastavené podmínky pro poskytování dotací. Jsou nejednotné a obtížně vynutitelné. Podmínky čerpání stát stanoví vágně a benevolentně usnesením vlády, nikoliv zákonem, konkrétní politika je pak plně v gesci jednotlivých resortů. Individuálnost nastavených podmínek čerpání a hodnocení se projevuje třeba i v tom, že výše a skladba nákladů projektů často není stanovena, dotace bývají pod záminkou „odůvodněných případů“ navyšovány.

Nedělejme si iluze, že všechna ministerstva důsledně respektují podmínky dané usnesením vlády. Je nepochybné, že nemáme opravdové záruky toho, že dotace se poskytují skutečně na úhradu nezbytných nákladů, nikoliv na zisk těch, kteří mají prospěch z činnosti některých neziskovek. Nemáme ani záruky, že po skončení projektu ministerstvo důsledně zkoumá využití a případně požaduje vrácení části dotace, nebo zda jsou opravdu kontrolovány všechny účetní doklady. Obávám se, že aktuální případy mediálně známých kauz, ve kterých údajně docházelo ke zneužití dotací, pak jednoznačně ukazují, že účelnost využití dotace a jiné podmínky nebývají zdaleka tak svědomitě kontrolovány, jak by měly.

S tím souvisí i další problém, kterým je kvalita programů, které stát dotuje. Jde o programy napříč všemi společenskými oblastmi - od sportu, přes kulturu, různé sociální programy, ekologické projekty, vzdělávání, sociální začleňování až po dotování nejrůznějších azylových programů apod. Konkrétní smysl a náplň programů však nemá veřejnost šanci se dozvědět, vše je skryto u konkrétních poskytovatelů nebo v nějaké omezené podobě popsané na internetových stránkách jednotlivých organizací. V rámci dotační politiky neexistuje jasná koncepce státní správy ohledně toho, čeho má být dotačními prostředky a potažmo dotovanými programy komplexně dosaženo a není tedy zdaleka žádnou výjimkou, že jsou v mnoha případech dotovány programy s nejasnou profilací, nejasnými cíli nebo duplicitní projekty.

Zásadním problémem dotační politiky státu je ale také opakované a dlouhodobé selhávání kontrolních mechanismů, a to zejména ve vztahu k hospodárnosti a účelnosti využití dotace. To se prakticky nesleduje. Z veřejně dostupných zdrojů jsem se nespočetněkrát dočetl, že nestátní neziskové organizace (NNO) často vykazují vyšší náklady projektů než je skutečnost, resp. neadekvátně dokladují účetnictví, neumí doložit své vlastní náklady. Kontrola ale chybí i u ověřování a případném sankcionování lživých informací, které některé neziskovky uvádějí. Jedná se o počty zaměstnanců, ale i fakta o samotných projektech, které budí pochybnosti.