Letošní léto sice může být extrémem, který snad již v tuto chvíli máme za sebou, ale zároveň to může být také varování a zdvižený prst, že na podobný trend se musíme v budoucnosti připravit a že nedostatek vody bude to, s čím se budeme potýkat každé léto.

Stojíme tak před vážným problémem a jak poslouchám debaty kolem, jen málokdo ví, co skutečně s tím. Až tragikomicky přitom na mne působí, když se při zahájení tradiční výstavy Země živitelka celá debata o suchu na jedné straně zužuje na nutnost vyplatit zemědělcům až 3 miliardy korun odškodnění a na straně druhé vidím, jak se dodavatelé zemědělské techniky předhání v prezentaci ještě větších mnohatunových traktorů a kombajnů na ještě větší zemědělské lány plné řepky či kukuřice.

Vždyť obojí je přece docela zvrácená představa. České zemědělství se v poslední době vydalo cestou obřích kolchozníků. Vznikají čím dál větší pole, která jsou obdělávána čím dál těžší a větší technikou. Hlavním kritériem je momentální objem zemědělské produkce, na dlouhodobou ochranu půdy se již zcela zapomnělo. Vysazují se obří lány kukuřice nebo řepky a nikdo si v tu chvíli neláme hlavu, jestli ještě za 3 nebo 5 let bude dané pole schopné cokoliv produkovat, anebo co se stane v okamžiku, kdy přijde prudká letní bouřka, která pak z polí často spláchne úplně vše.

Malí farmáři, kteří by měli dlouhodobý vztah k půdě, takřka zcela vymizeli. Zůstali jen ti, kteří se někde v ústraní a při složitých, často až neúnosných legislativních překážkách, snaží o poctivé tradiční farmaření a svoje řemeslo dělají spíš z lásky k přírodě a stylu života.