Kandidátům Jourové, Hillovi a Navracsicovi byly po slyšení položeny doplňující písemné dotazy. Zatímco Hillovi a Navracicovi jich byly položeny dvě stránky, na Jourovou jich zamířilo stran šest. Tato kvantifikace nemusí obrážet jen míru nespokojenosti s jejím vystoupením, ale i nebývalou šíři jejího portfolia, přičemž oba důvody spolu mohu souviset: je těžké se připravit na takový záběr problémů do detailní úrovně. Tuto těžkou úlohu jí jistě nikdo nezáviděl.

Příčina dlouhého grilování začala už při sestavování české vlády. Spolu s předsedou Výboru pro evropské záležitosti Ondřejem Benešíkem jsme již tehdy hlasitě požadovali, aby otázka eurokomisaře byla součástí personálního balíku při vzniku koalice, ale byli jsme odmítnuti. Zahleděnost do čistě vnitrostátní politiky a nepochopení významu eurokomisaře pro české záležitosti tak vedla k tomu, že česká vláda po necelých 300 dnech musí měnit celkem úspěšnou ministryni.

Další příčinu musíme hledat v celkové neschopnosti české politiky sledovat české zájmy. To se promítlo jak do hledání osoby eurokomisaře, tak do výběru jeho portfolia. Myslím, že vrcholem naší personální impotence byl nápad premiéra Sobotky, aby si designovaný předseda Komise Juncker českého komisaře vybral sám. Británie prosadila na bankovní otázky člověka ze City, Francouzi na finanční otázky spouluautora současné francouzské rozpočtové mizérie, my jsme sice vybrali kandidátku s jasnou představou o jejím portfoliu, ale už jsme neudělali nic pro to, aby toto portfolio dostala. Na jedné interní schůzi Evropské lidové strany J.-C. Juncker řekl, že za pět let – po skončení mandátu – sepíše paměti o tom, jakým tlakům byl vystaven při sestavování Komise. Obávám se, že ČR mezi opravdu tlačícími státy uvedena nebude.