Nedávno jsme si připomněli dost smutné výročí totalitního působení včetně četby autentických pasáží procesu namísto obvyklé zkoušky sirén. Semelová se však asi sotva chytila za nos. Vždyť podle její verze se Horáková ke všemu přiznala – to je důkaz a tečka. Je otázkou, kolik lidí stále myslí a bude myslet stalinisticky třeba pod jinou vlajkou i v jiných barvách.

Změnit stranu je snadnější než změnit způsob myšlení. Snad třeba upozornit na jednu věc, tj. co je a co není vidět. V současné době jsme natolik pod vlivem sociálních sítí, že se bereme převážně jen za to, co někdo natočil na mobil a dal na sociální sítě. Komunisté v padesátých facebook ani instagram neměli, přesto chtěli monstrproces vysílat rozhlasem. Horáková jim to ale kazila, protože ne vždy odpovídala podle naučených odpovědí. Přesto nechával režim kolovat a podepisovat petice v továrnách i jinde za nejpřísnější potrestání „zrádkyně, co chtěla vyvolat třetí světovou válku“, inu každý systém se rád dělí jen o zodpovědnost, nikdy o moc, asi věčné. Máme tady v Čechách významného básníka, který se zapsal do čítanek metaforou – mrtvého myšlenka poslední.

Kolik lidí systém (politický nebo ekonomický) zahubil, aniž byla zaznamenána jejich posední slova (neřkuli myšlenky). Ale kdysi se i dost totalitní systémy snažily plnit nějaká poslední přání odsouzeným. To už asi dávno vzala voda. Jsou mučeni, ale nejsou mučedníci, říká jiný, o sto let mladší moravský básník....