Případ soudce Fremra odhalil temné pozadí soudcovského stavu v České republice. Třetí moc ve státě prošla vyrovnáním se s minulostí velmi liknavým způsobem, když soudy po roce 1989 muselo opustit jen pár nejvíce zprofanovaných jedinců. Všechny ostatní pokusy o očistu soudcovského stavu byly ukřičeny frázemi o nezávislosti soudců a o údajném politickém zasahování do ní. V talárech tak mohli vesele pokračovat i ti trestní soudci, kteří vynášeli rozsudky nad odpůrci komunistického režimu i nad běžnými občany, kteří se z různých důvodů znelíbili všudypřítomné státní bezpečnosti či jenom nějakému mstivému partajnímu tajemníkovi.

Trestní právo bylo v době totality nástrojem udržování a upevňování moci komunistické elity. Žádný trestní soudce či prokurátor v té době nemohl o této skutečnosti nevědět. Naprostá většina ji bez zjevných protestů akceptovala a v politických procesech vynášela odsuzující rozsudky podle požadavků strany. Komunistická moc dokonce ignorovala vlastní mezinárodní závazky, ke kterým přistoupila podpisem například Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a jeho zakotvením do tehdejšího právního řádu už v roce 1976. Trestní soudci tento rozpor v drtivé většině ignorovali, a to například při projednávání trestného činu tzv. „opuštění republiky“.