Nebude je zajímat, jestli se měl zákon A (nebo zákon B?) projednat před nouzovým stavem a ten by pak prošel. Nebude je zajímat, jestli byl premiér arogantní nebo nebyl, jestli se ten a ten partajní předseda ve skutečnosti dohodnout chtěl nebo nechtěl. Dokonce je nebude zajímat, jestli nás zdravotníci před neprodloužením nouzového stavu varovali nebo nevarovali (a že dost hlasitě varovali).
Zato vím přesně, co je strašně naštve a co jim leda tak přitíží – hádání se o to, „kdo za to může“. Nic není zbytečnější (a horší) než tohle. A asi každému v této zemi je jasné, že po tomhle poměřování ega, které jsme zažili, se hledání viníka nevyhneme.
Víte, co je na tom nejhorší? Že každý další mrtvý se pro politickou špičku nestane zemřelým spoluobčanem, ztrátou a neskonale smutnou událostí, ale argumentem v politickém boji. Dělá se mi z toho zle už dopředu. Už to slyším: „Za tyhle mrtvé můžete vy!“ „Ne, za ty mrtvé můžete vy!“ Hnus.
Neprodloužení nouzového stavu není konec téměř ničeho „viditelného“. Co se změní na skutečně podstatných okolnostech? Zmizí o půlnoci z neděle na pondělí vir? Ne. Uvolní se nemocniční lůžka? Ne. Ubyde nemocných? Ne. Situace zůstane stejná. Stejně špatná. Pár mimořádně nezodpovědných lidí možná začne demonstrativně popíjet a mávat fanglemi.
Dokonce i většina opatření zůstane – jenom na jiném základě. Zmizí pouze pár věcí, které jsou divné samy o sobě a lidé je moc nechápali. Asi se otevřou malé obchody. Asi nebude možné uplatnit zákaz nočního vycházení. No což, bez toho se popravdě obejdeme. Stejně není kam chodit a je taková zima, že ani proč někam chodit.
Změní se ale řada neviditelných věcí. Bude problém se zásobováním zdravotnickým materiálem, s jeho rychlým nákupem. Jsem zvědavá na projednávání časové suspendace zákona o veřejných zakázkách, na kterou může celkem snadno dojít. Takových věcí by se našlo podstatně více.
Nic z toho popsaného by v případě funkčního mocenského systému nemusel být problém. V podstatě všechno se dá tak nebo onak řešit. S vynaložením energie, umu a s potřebnou dohodou. Ale poslední dny ukázaly, že do funkčního mocenského systému máme daleko.
Funkčnost systému se měří jeho schopností řešit nastolené otázky a případné krize. V tomto smyslu politici v parlamentu zklamali – bez ohledu na zařazení do opozice nebo koalice (ostatně hned na začátku jsem se zavázala neřešit „kdo za to může“). Život před nás postavil otázku a my jsme nebyli schopni ji zodpovědět způsobem, který by měl podporu veřejnosti, společnosti.
Všimněme si jednoho zajímavého úkazu. Kromě několika nadšenců konspiračních teoretiků nad koncem nouzového stavu nikdo nejásá. Všichni se ho spíše bojí. Sněmovna přijala řešení, které vlastně nikdo nechtěl, prakticky nikdo s ním není spokojený, nikdo ho neoznamuje jako svoje politické vítězství. Ba naopak. Všichni se ho snaží hodit „na ty druhé“.
Naše politická scéna nevyniká stabilitou už dlouho, ale její naprostá dezintegrace přišla v době, kdy se to hodí skutečně nejméně. A včerejšek byl obrazem dezintegrované politické scény. Nebojím se proto ani tak půlnoci z neděle na pondělí, jako spíše toho, zda jsme alespoň elementárně schopni spolupráce na příštích řešeních, která budou nutně potřeba.
(zdroj ZDE)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
