Ve zdejších listech vyšel minulý týden článek (ZDE), ve kterém Petr Mach lituje multimilionáře, kteří na Kypru ( proslulém daňovém ráji ) přišli o své vklady. Článek spílá EU, která chce omezovat možnost výběru hotovosti v případě potíží banky. Přitom toto opatření má ve skutečnosti pomoci právě těm nejchudším v případě hrozícího krachu banky. V dnešní praxi by v těchto případech byla zavřená banka kompletně - a střadatelé by se mohli dostat k pojištěným penězům třeba až za 2 týdny, po absolvování byrokratického kolečka. Pro pana europoslance by to nebyl takový problém - jistě má účet i v jiné bance, pár kreditních karet, přátelé by mu také nějakou tu hotovost půjčili. Pro běžného člověka, který žije od výplaty k výplatě, se to ale rovná boji o holé přežití, kdy si na nákup základních potravin bude muset půjčovat od lichvářů. Pokud se ale nově omezí po tuto krátkou dobu výběry na určitou nízkou částku - třeba jednu běžnou výplatu měsíčně - bude to pro dotyčné velká úleva.

Samozřejmě je nutné se jasně vymezit jak proti snahám o omezování používání hotovosti, tak i proti detailnímu šmírování každé platby. V chránění soukromí se ale nesmí přecházet do druhého extrému. Platit anonymně v hotovosti musí být možné u většiny běžných životních potřeb, současná hranice by se mohla i trochu zvednout, až do výše řekněme ceny obyčejné škodovky. Ale přinést si peníze na nákup BMW nebo luxusní vily v igelitce či krabici od vína se hodí k vekslákům z 90.let, ne k úspěšnému podnikateli, který se nemusí za svou práci stydět. Byť jen krátké formální vysvětlení původu takovýchto peněz naopak považuje za obtěžující další “expert” z článku, Patrik Nachler z Hnutí ANO. Sorry jako, ale dobře víme, o co mu jde.

Článek dále stejně absurdně nahlíží i na bankrot kyperských bank. Šlo o první případ, kdy se nepostupovalo podle klasického scénáře, kdy všechny náklady na bankrot banky uhradí stát - tedy daňoví poplatníci (odborně tzv. bail-out). Klientelu kyperských bank ale tvořili převážně ruští oligarchové. Kvůli tomu bylo politicky neúnosné banky zachraňovat a zároveň uvnitř evropských stran nebyly silné tlaky na záchranu vlastních papalášů (i když jich tam bylo i tak nemálo, včetně těch českých). Použil se proto nový způsob - tzv. bail-in. V něm současní akcionáři přijdou o svá práva a z původních velkých věřitelů se stanou noví akcionáři. Banka se tak zachrání doplněním potřebné likvidity, aniž by se stát se zadlužil. Pokud se akce udělá včas, dá se stihnout za cca týden a běžní občané a střední firmy nejsou vůbec zasaženi. Dojde k mnohem menším hospodářským škodám, krize nepřipraví lidi o práci.

Sice pomalu, nedokonale, ale přece jen EU tento způsob nakládání s bankami prosadila jako standardní a díky této evropské regulaci platí od minulého roku stejná pravidla i u nás. Nesmíme ale podlehnout zdání, že je vyhráno. Za jistých okolností je možné pravidla obejít, což se stalo např. krátce po zavedení bail-inu v případě obtíží nejstarší italské banky Monti di Pasco. Je velká neznámá, jak by reagovala německá vláda, kdyby se spekulace o možném bankrotu Deutsche Bank staly realitou. Angela Merklová nevyloučila, že udělí Deutsch Bank taktéž výjimku a za chyby bankéřů budou platit zase ostatní. Pravidla o rozpočtové kázni byla také vyžadována pouze do doby, než se do obtíží dostalo Německo.