Zrušení základní vojenské služby v roce 2004 znamenalo ztrátu důležitých kapacit – výcvikových zařízení, rezervních mechanismů i vnitřního pocitu, že každý občan má svou roli v obraně vlasti.

Hnutí SPD nepovažuje za žádoucí návrat k povinné službě. Z naší analýzy vyplývá, že v současné demografické situaci, kdy se rodí méně dětí a do armády nebo záloh by muselo vstupovat stále menší procento populace, by povinná služba byla sociálně i logisticky problematická. Také náklady na její zavedení – od infrastruktury, přes personál, až po výcvik – by byly enormní a návratnost minimální.

Naopak je nezbytné budovat kapacity tak, aby mohli dobrovolníci vstoupit do služby s jasnou podporou státu. To znamená investice do výcvikových středisek, stabilní systém rezervních jednotek, dostupné programy pro mladé i pro osoby v produktivním věku. Pokud má skutečně platit zásada, že každý, kdo chce a může, bude mít možnost sloužit, pak stát musí nabídnout nejen „možnost“, ale motivaci a férové podmínky.

V prvním plánu je nutné vytvořit mechanismy, které osloví mladé lidi i další občany bez nutnosti právní povinnosti. Výcvik by neměl být pouze vojenským základem, ale zahrnovat i krizovou připravenost – zvládání povodní, požárů, civilní obranu, technické a zdravotní dovednosti. Motivací by měly být stipendia, uznání kvalifikací získaných při službě a perspektiva využití těchto dovedností v civilním sektoru.

Situace, kdy se rodí méně dětí, znamená, že budoucí ročníky, které by mohly být službou postiženy, budou menší než ty, které již úkoly v armádě či zálohách plní. Z dlouhodobé perspektivy je proto realistické hledisko—povinná služba by mohla znamenat spíše oslabení, než posílení, pokud by systematicky nefungovala s dobrou organizační připraveností. Proto zdůrazňujeme dobrovolný přístup: každý občan, který se rozhodne, by měl mít reálnou a respektovanou roli, stát by mu měl nabídnout odpovídající podporu.

Obrana České republiky není jen funkcí profesionální armády nebo mezinárodních smluv. Je to také otázka připravenosti společnosti, občanské soudržnosti a schopnosti reagovat na výzvy vlastními silami. SPD vychází z přesvědčení, že stát musí být aktivním organizátorem a garantem. Ne tím, kdo ukládá povinnost, ale tím, kdo vytváří možnosti. Když občan získá kvalifikaci, zkušenost a smysl – a stát mu poskytne prostředky a uznání – pak dobrovolná služba může být klíčem k moderní, flexibilní a odolné obraně.

Proto není nejdůležitější položit otázku „Kdy obnovíme povinnou službu?“, ale spíše „Jak umožníme více lidem, aby se aktivně zapojili, pokud chtějí?“ Rozhodnutí není otázkou jednoho politického období. Je to otázka národního strategického přístupu k obranyschopnosti v éře, kdy se bezpečnostní prostředí mění rychleji, než jsme bývali zvyklí. Stát, který pouze reaguje, prohrává. Stát, který připravuje, vítězí.