Pamětník Šolta: „Správně demokratičtí“ disidenti mají své výhody. Sudeťáci do Terezína

Přestože prezident Petr Pavel už jmenoval Andreje Babiše premiérem, proč dělal ohledně nové vlády takové průtahy?

Jednalo se o situaci, která vybočuje z hranic demokracie, pokud jediná osoba může mařit rozhodnutí většiny národa, učiněné ve svobodných volbách. To je nepřijatelné a souhlasím s bývalým prezidentem Milošem Zemanem, že to bylo faktické maření voleb. Záměrné bojkotování či zneuznání jejich výsledku se dělo asi mimo rámec a zvyklosti ústavy. Avšak ve skutečnosti mohl takto postupovat celé čtyři roky. Prezident to může opravdu dělat celé volební období.

Buďme spravedliví. Určité výhrady ke složení vlády měli všichni čeští prezidenti Václavem Klausem počínaje…

Václav Klaus říkal před volbami, že tyto problémy nenastanou, věřil tomu. Andrej Babiš to chápal obdobně. Zeman měl obavy již v létě, obával se, že i když dopadnou volby příznivě pro změnu vlády, něco podobného může nastat.

Čeští prezidenti sice výhrady měli, zkoušeli diskutovat, ale pak ustoupili. Nicméně Pavel cítil obrovskou podporu z Bruselu a ustupovat se mu nechtělo. Podle mě tam potřebovali, aby na zasedání Evropské rady před Vánoci jel současný premiér v demisi a ne už nový, který by nemusel odhlasovat vše, co tam chtějí prosadit. Měli strach, že by se Babiš mohl přidat k Robertu Ficovi a Viktoru Orbánovi. To jim asi nevyšlo. Nicméně Babiš se možná ani příliš nesnažil tam jet, protože tam bude vystaven obrovskému tlaku a nejspíš donucen za Česko přijmout rozhodnutí, která nás opět zadluží o další miliardy korun.

Chodím na zasedání Evropského výboru Senátu a často s úžasem pozoruji, s jakým nezájmem a rychlostí se tu řeší například problémy přenosu evropské legislativy do našeho právního systému. Malou pozornost věnují ochraně českých zájmů, dostatečně nereflektují skutečné dopady a mimořádné náklady realizace evropských pokynů. Opravdu potřebujeme tak náročná řešení navrhovaná Bruselem, budeme na ně mít? Zřejmě nejdůležitější je být s Evropskou komisí vždy v souladu. Přemýšlí se tak: „Ať už to máme rychle za sebou a hotové.“

Proč je česká společnost většinově, co se týče Evropské unie, takto nevšímavá?

Osobně jsem pro Evropské hnutí psal zprávy o náladách v Česku. Kritické názory diskutujících, třeba co namítají studenti a pracující na Ostravsku či Chebsku. Často se jednalo o negativní zprávy, ale nebyly brány v úvahu. V Bruselu prostě připouštějí jen souhlasný potlesk, kritické názory přehlížejí.

V českém Parlamentu se vůbec málokdy rozporují bruselské směrnice. Jaký budou pro nás mít efekt? Je to výhodné? Nikdo to neřeší.

Když jsem před volbami do českého Senátu položil otázku, jestli by se měl Evropský parlament rozšířit o druhou komoru, tedy eurosenát, když je to v mnoha národních parlamentech tolik vzývaná „záruka demokracie“, nikdo z kandidátů TOP 09 nebyl schopen validní odpovědi. Podle mě by to i v ostatních stranách dopadlo podobně…

No ano. Nikdo o tom nepřemýšlí. Osobně jsem dlouho fandil bájné integraci celé Evropy. Snili jsme o ní například s profesorem Jiřím Hájkem ve Sdružení evropského domu ještě před převratem. Avšak čím víc ji dnes studuji, tím jsem skeptičtější. Dominantní velmoci nemají přílišný zájem o rovnoprávné postavení menších zemí, o jejich kritické výhrady k fakticky se zhoršujícím podmínkám, k narůstajícím rozdílům. Sledují vlastní prospěch, a proto chtějí například zrušit právo veta.

Pořádáte veřejné debaty Nadace Železná opona, které jsou většinou velmi kritické. Nepokračuje tak vlastně disent?

Konají se v podzemí, ve sklepě, v příjemném prostředí pohostinného Slovenského domu. Nikdo nás nefinancuje, neřídí, nikomu nesloužíme. Pokud stále platí, že podstatou demokracie je svobodná diskuse bez předsudků a žádných omezení na základě plurality názorů, potom budeme s každým režimem v souladu. Pokud však bude vláda či EU prosazovat cenzuru, budeme velmi kritičtí. Bez obav a postranních úmyslů zveme politiky či zajímavé veřejné osoby. Zleva i zprava.

Na našich akcích, které pořádáme přes třicet let, už vystoupili mimo jiné třeba Mirek Topolánek, Vladimír Špidla, Ivan Bartoš, Ján Čarnogurský, oba bývalí prezidenti, všichni čeští eurokomisaři. Chceme pozvat i generála Michala Koudelku. Ostatně jsem začínal ve spolupráci s Danielem Kroupou.

Nikdy jsme se žádným směrem nevyhranili. Diskutovat může každý. Setká se však často s dost všetečnými a tvrdými dotazy. Lidé se u nás nebojí. Poklidně vše fungovalo do chvíle, než jsem začal být dáván do spojitosti s Milošem Zemanem, mým spolužákem a kamarádem. Od té doby se na nás spousta lidí začala dívat skrz prsty. Nedávno jsem zažil úsměvnou zkušenost s Petrem Pithartem. Požadoval za své vystoupení zaplatit. Jenže my vstupné nevybíráme ani nás sponzoři nedotují, takže na placení řečníkům nemáme.

Přitom na shromáždění Milionu chvilek pro demokracii v rámci letošních oslav 17. listopadu Pithart vystoupil…

Jsou jasnou součástí Fialova vládního bloku. Asi také mají větší kasu než my, když jsou schopni zaplatit pronájmy, četné pořadatele, ozvučení a reprodukční techniku pro tisíce lidí, postavit pódium, a tak dále. My se s nimi nemůžeme finančně rovnat. Nejsme tak bohatí. Nicméně jsem nikdy neslyšel, že by ve svých vystoupeních dali slovo též opozici, nějakému konkurenčnímu názoru. Propagují výhradně jediný názorový směr a třeba Česká televize jim dělá doslova hlásnou troubu a zdarma „barnumskou reklamu“.

Před týdnem jste měli debatu o Edvardu Benešovi, jenž byl před devadesáti lety zvolen do funkce prezidenta Československé republiky. Co to?

Ano a pozvali jsme kromě Jiřího Weigla a profesorů Petra Druláka a Ivo Budila též docenta Pitharta a novináře Jana Urbana, kteří se však omluvili. Beneš pobýval ve funkci v nejsložitějších a nejtragičtějších časech naší státnosti. Pro mnohé se stal cílem nechutné dehonestace, pro jiné zaslouženého obdivu. Měl však například v roce 1943, když se schylovalo k podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy, šanci postupovat jinak, nabízela se snad výhodnější a jiná reálná alternativa?

Nesmíme přitom zapomenout, že tehdy jediným, kdo byl ochoten uznat obnovu Československa v předmnichovských hranicích, byl Sovětský svaz. Británie striktně odmítala uzavírat dohody před koncem války. Amerika je daleko a navíc ji střední Evropa nezajímala. Oba spojenci předpokládali, že poválečná nadvláda SSSR ve východní Evropě bude nevyhnutelná, a proto doporučovali budoucím „porobeným zemím“, aby podle československého modelu respektovaly zájmy Moskvy hlavně v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky. A vyhnuly se tak jejich bezprostřednímu pohlcení Sovětským svazem, jak se to událo v Pobaltí. Správa vnitřních domácích záležitostí pak mohla zůstat v jejich rukou.

Američtí poradci jim výslovně radili, aby postupovaly podle vzoru Edvarda Beneše a také navázaly příznivé vztahy se SSSR, neboť „doba malých národů skončila, ve sféře sovětského vlivu budou mít lepší život“, respektive „balkánským Slovanům bude lépe ve stínu Moskvy než jako nezávislým maličkým národům“.

Kdo si dnes troufá seriózně vyčítat Benešovi, že zachránil republiku a definitivně vyřešil takzvaný problém sudetských Němců, tak moc nezná historii. Kdo koncem roku 1945 prosadil současný odchod americké a Rudé armády z našeho území, na čas zabránil naší okamžité sovětizaci, která hned po skončení války postihla všechny ostatní východoevropské státy, a fakticky tak o tři roky prodloužil trvání takzvané limitované demokracie u nás?

Co si v tomto kontextu myslíte o tom, že sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu bude poprvé na české půdě, tedy v Brně?

Po druhé světové válce bylo v Evropě na základě rozhodnutí vítězných velmocí odsunuto přes dvanáct milionů Němců, ale pouze v Čechách je problematika toho odsunu neustále a záměrně oživována. Z hlediska Němců byl odsun nesporně bolestný. Neodpovídá dnešním měřítkům a kritériím lidských práv. Byl však realizován v dobové formě, jež však nebyla ani zdaleka adekvátní všem nelidským ukrutnostem německých fašistů, které spáchali během války. Při nich zahubili miliony nevinných obětí!

Proto dnes nemohou obstát neomalené pokusy srovnávat útrapy odsunutých se strašlivými důsledky války, kterou Němci sami opět vyvolali. Pro řadové Poláky je zastávání obdobných flagelantských postojů zhola nemyslitelné a pro politika potom zcela likvidační! V Jugoslávii po válce k odsunu Němců nedošlo, tam je za dokonaná zvěrstva na místě postříleli. Bohužel, my Češi vznešeně trpíme sebemrskačstvím.

Osobně lituju veškeré oběti všech válek. Je nutné před nimi v úctě pokleknout. Domnívám se proto, že „naši milí krajané“ by se neměli setkávat v Brně, kde si za války spořádaně kupovali vstupenky na úžasná představení v Kounicových kolejích, tedy na popravy českých vlastenců, ale s nepředstíranou pokorou by měli prosit za odpuštění v Lidicích nebo v Terezíně.

Zdejší Němci určitě přispěli k historickému rozvoji českých zemí. Své poklidné soužití však násilně ukončili tragickou katastrofou druhé světové války. Uvažte, jak by se po roce 1989 v procesu sjednocování Německa, probíhajícím za silné podpory obou supervelmocí, případně zachovaly čtyři miliony Němců, pokud by nedošlo k odsunu a oni by i nadále žili v českém pohraničí? Co by potom asi zbylo z Česka?

Ještě bych se chtěl vrátit k oslavám 17. listopadu. Projekt Blaničtí rytíři, který dokumentuje dění na Národní třídě 17. listopadu 1989, podporují samé slovutné organizace jako třeba hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková. Přesto ho nikdo moc nezná. Vás oslovili lidé, kteří za ním stojí, abyste jim poskytl svědectví. Co se s ním dál dělo?

Projekt, za kterým stojí Neela Winkelmannová, chtěl shromáždit osobní příběhy těch účastníků, kteří zůstali poslední v kotli na Národní třídě. Poslal jsem jim své zážitky, ale od té doby ticho po pěšině. Nejspíš se jim moje postřehy moc nehodily do krámu. Nezapadaly do dodatečně fabulovaných bajek, jež již šestatřicet let pomáhají udržovat falešné oficiální mýty o sametové revoluci.

Vy si také myslíte, že to zrežírovala tehdejší Státní bezpečnost?

Je to na dlouhé povídání, které na podkladě dostupných dokumentů zcela vyvrací usilovně tradované pověsti oficiálně šířené médii, redaktory České televize a státem placenými historiky. Oni se stále bojí přistoupit k otevřené konfrontaci s ověřenými fakty, očitými svědky a odhalit skutečné důvody, průběh a pozadí listopadového převratu.

Nejedná se přitom o žádné tajuplné konspirace nebo praktiky svobodných zednářů, nýbrž o logický sled událostí, ve kterých hrály určitou roli též některé složky Státní bezpečnosti. Rozhodujícím impulzem byl intenzivní zájem Sovětského svazu, který pro uskutečnění podstatných zdejších změn použil nejen své prostředky, ale využil též dlouhodobé latentní nespokojenosti domácího obyvatelstva.

Při povrchním pohledu by se ve stručnosti dalo ironicky říct, že důvodem změn byla potřeba Gorbačova získat vstupenku na parník. Podmínkou jejího získání bylo uskutečnit svobodné volby všude ve východní Evropě, tedy i u nás. Bez splnění tohoto dodatečného amerického požadavku by se vrcholné setkání na Maltě neuskutečnilo. To sdělil 4. prosince 1989 zkoprnělým východoevropským generálním tajemníkům Gorbačov. Tato strohá informace představovala pro přítomné vrcholné potentáty definitivní konec jejich politické kariéry. Třeba pro Ceauseska to bylo smrtelné.

Již na Albertově nešlo přehlédnout podivně iniciativní mladíky v kožených bundách, kteří se snažili nasměrovat průvod na Václavské náměstí. Nakonec se jim podařilo demonstranty úspěšně zavést na Národní třídu až do kotle stlačovaného uniformovanými policisty a oni sami – po prokázání se odznakem – rychle zmizeli ve dveřích, které byly náhle otevřeny pouze pro ně v průchodu paláce Metro. Nepochybně se jednalo o policisty v civilu. Po letech mi potvrdil jeden z nich, dosud sloužící plukovník, že byl tehdy spolu s dalšími příslušníky navelen, aby zavedli průvod na Národní třídu, což se jim podařilo.

Proč poslední dobou při vzpomínkových akcích dochází na Národní třídě k napadání opozice, jako je třeba Andrej Babiš, Filip Turek a další?

Určité kavárenské elity totiž nelibě vnímají snižování jejich domnělých, avšak ve skutečnosti smyšlených zásluh o sametovou revoluci a nehodlají se s tím smířit. Třeba Michael Kocáb je dnes vnímán jako hrdina, který statečně vyhnal z Československa (a někdy i z celé východní Evropy) sovětskou armádu. Přitom nezná rozkaz sovětského ministra obrany maršála Dmitrije Jazova, na jehož základě začalo stahování sovětských vojsk z východní Evropy již 9. listopadu 1988! Pro pořádání každoroční poutě či taškařice 17. listopadu je tato skutečnost ovšem nepřijatelná. Proto se nejen pro školní děti pořádají na Národní třídě různé hry a rozmařilé zábavy, aby překryly slabost argumentů o hrdinech a revoluci, která se nekonala.

Důležitou silou byl za minulého režimu disent. Nebylo to nikdy hnutí s jednotným názorem, nicméně převládala idea odboje proti komunismu. Dnes však bývalí disidenti přesně kopírují chování společnosti. Také se rozdělili. Co to?

Někdo byl umlčen funkcí a lukrativním flekem, jiný se k těmto poutům se státní byrokracií otočil zády a zůstal svobodný. Každý to vidí podle svého. Nicméně někteří lidé, třeba jako Lenka Procházková či Jan Schneider, se před mocí neohnou. Kdyby to udělali, žili by sice spokojeně v kulisách plných výhod, ale nemohli by si sebe vážit. Raději jsou paličáci a nikomu se nepodbízejí.

Společnost byla rozdělená vždy. Někteří profitují z vývoje, zapřou se, ale jiní stojí rovně a kritizují, jako třeba Stanislav Novotný. No a tací stojí na okraji „správně demokratické“ společnosti. Kdo nejde s většinou vyfutrovanou penězi a propagandou masových sdělovacích prostředků, ten má smůlu. Ale když se budete chovat třeba jako Alexandr Vondra nebo Marek Benda, tak budete požívat velkých výhod.