Vlastní odpovědnost za vše, čeho v životě dosáhnu, schopnost se o sebe postarat, jsem-li zdráv a nejsem-li zcela chudý duchem, se postupně vytrácí. U mnohých se již zcela vytratila a v případě jakéhokoli neúspěchu v jakékoli etapě našeho života intenzívně hledáme viníka svých vlastních problémů. Je jím pro mnohé vláda, která by si měla půjčit další stovky miliard, aby nám zajistila odpovídající blahobytné žití formou stropování a dotování v podstatě čehokoli. „Viníky“ jsou i kraje, které nereagovaly na demografické trendy a nenaplní tím představy o nárokovosti mého studia na gymnáziu, potažmo lyceu zaměřeného na všeobecné vzdělání s pozdější odbornou profilací. Viníkem jsou i „náročné“ přijímací zkoušky, které však, upřímně, s přívlastkem náročné nelze v podstatě spojovat.

Žádné takové nároky nemohou nikdy existovat a doufám ani existovat nebudou. Ztrácíme schopnost reálně vnímat své schopnosti a předpoklady k jakémukoliv typu studia a tuto důležitou sebereflexi ztrácí i samotní rodiče, kteří často agresivně „nárokují“ školu a vyžadují na kantorovi, aby se jeho dítě především cítilo ve škole šťastně, bylo vždy pozitivně motivováno, byly mu odpouštěny chyby, kterých se dopouští, byl vůči němu důsledně uplatňován individuální přístup …  a vlastní odpovědnost dítěte za jeho vzdělání a chování se ztrácí v nedohlednu. Neustálé opakovaná mantra různých alternativních názorů a proudů o zpátečnickém, zaostalém a hluboce zakonzervovaném školství též aktivně snímá jakoukoliv odpovědnost z dětí a rodičů a činí za vše odpovědného učitele, kraj, MŠMT, vládu, … Poznal jsem spousty učitelů ve své ředitelské praxi, kteří hluboce chápali svoji odpovědnost za vzdělání jím svěřených žáků a tomu odpovídala i vysoká kvalita jejich výuky, ale znám stále méně rodičů, kteří vnímají jakoukoli odpovědnost za neúspěchy a problémy svých dětí.