Vážený pane ministře obrany, páni generálové, páni důstojníci, dámy a pánové,

úvodem svého vystoupení bych ještě jednou rád blahopřál generálu Petru Pavlovi ke zvolení do druhé nejvýznamnější funkce Severoatlantické aliance. On se skromností sobě vlastní přisoudil tuto volbu činnosti našich ozbrojených útvarů, zejména na zahraničních misích. A já bych chtěl dodat, že právě on svou osobní odvahou, statečností a dokonce nasazením vlastního života přispěl v době jugoslávské krize k záchraně francouzských vojáků. A protože on sám to o sobě neuvedl, uvádím to pro Vaši paměť já.

Jsem si vědom toho, že mám-li mluvit před sborem nejvyšších velitelů naší armády, musím se na téma svého vystoupení důkladně připravit poradou se svými experty. Jedním z těchto expertů je bývalý ministr obrany generál Vlastimil Picek. Ač nevím, zda je zde přítomen, chtěl bych mu aspoň na dálku blahopřát ke zvolení starostou města Brandýs nad Labem, neboť je to patrně jediný generál, který stojí v čele významného města. A nyní k vlastnímu tématu.

Dostávám na stůl téměř neustále různé návrhy, abychom se vrátili k dávno překonanému systému vševojskové armády, teritoriální obrany, návrh na znovuvytvoření tří tankových brigád a podobně. Jsem si vědom toho, že někteří, doufám nikoli všichni, důstojníci se podle známého přísloví připravují na minulou válku a tomu odpovídají i jejich koncepční návrhy. Ve skutečnosti bych chtěl připomenout známý princip, který byl mimo jiné vyjádřen v knize Adama Smithe „Bohatství národů“, princip dělby práce. Tím, že jsme členy Severoatlantické aliance, máme možnost netříštit své síly a uplatňovat se především v těch oblastech, kde jsme schopnější než ti druzí. Takovými oblastmi byly samozřejmě kromě polní nemocnice nebo protichemické jednotky i naši vojáci z Prostějova, kteří nyní, a myslím si, že je to rozumné, byli vyňati z kompetence vojenského zpravodajství a přeřazeni do struktury Armády České republiky. A mohl bych samozřejmě mluvit i o dalších specializacích, kde můžeme být v Severoatlantické alianci velmi prospěšní.

K tomu všemu je samozřejmě zapotřebí odpovídající rozpočet. Chtěl bych se skromností sobě vlastní upozornit, že v době mé vlády, tedy v letech 1998-2002, představovaly výdaje na obranu více než požadovaných dvě procenta HDP, a to až do roku 2003 včetně, kdy začaly strmě klesat. A to vše při daleko nižším rozpočtovém deficitu, než je dnes. Je to tedy věc politického rozhodnutí, je to věc vůle a odvahy postupné navyšování armádního rozpočtu prosadit. A minulost, kterou jsem zde právě citoval, ukázala, že to opravdu jde.