Pavel Bém: Čipy ve vakcínách? Nejsou potřeba. Probíhá loupež. Pravda o očkování

22.02.2021 12:13

Budou dlouhodobě fungovat vakcíny proti covidu? A co konspirační teorie o čipování? Se svými závěry přichází lékař a exprimátor Prahy Pavel Bém v nové knize Institutu Václava Klause. Podle Béma jsme nonstop bombardováni různými čísly a chybně interpretovanými závěry. „To, v co se proměnila virtuální hra čísel v příběhu pandemie viru SARS-CoV-2, považuji za tragický omyl a za ‚loupež‘ na kredibilitě současné vědy i úrovni našeho poznání. Sdělovací prostředky a sociální sítě podporovány politickými elitami a nomenklaturními epidemiology rozpoutaly surrealistické ‚reality show‘,“ uvádí Bém.

Pavel Bém: Čipy ve vakcínách? Nejsou potřeba. Probíhá loupež. Pravda o očkování
Foto: Hans Štembera
Popisek: Pavel Bém
reklama

Rozum proti kovidové panice. Knihu pod tímto názvem vydává v týdnu Institut Václava Klause coby soubor textů zhruba dvaceti autorů. Jedním z nich je Pavel Bém, exprimátor Prahy a lékař psychiatr. Publikace bude představena tento týden, dle našeho zjištění symboliky v den výročí ‚Vítězného února‘, tedy dne komunistického puče v Československu 25. února.

Redakce PL přináší ukázku z nové knihy v podobě příspěvku jednoho ze spoluautorů.  Koronavirus je uměle vytvořený virus s fatálními celosvětovými ekonomickými následky. Tak to vidí právě Pavel Bém. Média a sociální sítě podle něho byly zneužity k vytvoření globální virální paniky a následné psychózy, která paralyzovala celý svět. Díky tomu prý dochází k vytvoření postmoderních diktatur. „Zločin obřích rozměrů,“ uvádí Bém.

Anketa

Je dobře, že Roman Prymula odešel ze všech veřejných funkcí a nechce se vracet?

hlasovalo: 11641 lidí

Ten ve svém příspěvku současnou krizi nahlíží z hlediska svého původního povolání – psychiatrie. Napovídá to i samotný název jeho kapitoly „Covid-19: Virální psychóza paralyzující postmoderní svět“.

Pavel Bém je přesvědčen, že v souvislosti s dopadem ‚covidových opatření‘ na život nás všech a výkonem moci vůči občanům, je adekvátní užití termínu diktatura, neboť jsme prý odevzdali moc do rukou expertům, epidemiologům a jiným nikým nevoleným strukturám, která de facto určuje, jakým směrem se bude náš život ubírat. Tyto diktatury si podle něho získaly generální pardon k libovolným politickým krokům omezujícím v principu téměř cokoliv.

„Je užitečné si uvědomit, že v historii přicházeli občané o svoje svobody také v mezích platných ústav, rozhodováním zákonodárných sborů či na základě nemravné a perverzní politické propagandy prostřednictvím ‚svobodných‘ voleb. Stačí v evropském kontextu připomenout nástup fašismu či komunismu. Předem odmítám případnou kritiku této metafory jako srovnání nepřiléhavé či dokonce nemravné. Je mravné i přiléhavé. Téměř bez mrknutí oka jsme odevzdali na oltář strachu a moci právo shromažďovací, právo volného pohybu a pobytu, právo svobodně se sdružovat, právo svobodně a odpovědně pečovat o své vlastní zdraví, právo na zdravé sociální kontakty i společenský život, dokonce částečně i ‚právo‘ pracovat proto, aby z našich daní mohl existovat stát a fungovat státní instituce. Prostřednictvím informační cenzury bylo omezeno právo na informace a prostřednictvím sociální stigmatizace byla omezena svoboda projevu – s kritikou jsou připraveni vystoupit obvykle pouze ti odvážnější. Umlčet kritiky a cenzurovat informace bylo a je snahou všech totalitních režimů,“ uvádí Bém v nové publikaci IVK.

Vysoká smrtnost? Ale kdepak...

Lékař a exprimátor dále míní, že hlavní argument pro drastická omezující opatření, tedy údajně vysoká smrtnost covidu, nemůže obstát. Nezpochybňuje přitom, že virus je pro část populace mimořádně nebezpečný. „Přesto, u naprosté většiny infikovaných, nezpůsobí žádné či způsobí pouze velmi malé klinické příznaky. Jeho ‚smrtnost‘ je stále, a ještě dlouho bude předmětem odborných polemik, je nicméně zřejmé, že původní hrozby hovořící o jednotkách až desítkách procent mrtvých z těch, co se virem nakazí a které byly hnacím motorem pro ‚virální paniku‘, jsou grandiózní mystifikací a dezinformací,“ soudí Pavel Bém.

Z dostupných dat je podle něho zřejmé, že smrtnost viru se pohybuje mezi 0,3–0,5 procenta. „Jaký můžeme udělat předběžný závěr? 99,5–99,7 % lidí, co přijdou do kontaktu s virem SARS-CoV-2, přežije, ve statisticky významné většině případů bez jakýchkoliv následků. Toto není konstatování tzv. ‚popírače‘ či systémového oportunisty, ale je to konstatování, které se opírá o reálná fakta. ‚Normální‘ populaci tedy plošnými opatřeními chránit nemusíme. Pokud se to u nás či ve světě děje, pak se jedná o organizované násilí, které se neopírá o fakta a vědecká data. Koho naopak chránit musíme, jsou ohrožené, rizikové skupiny obyvatel, kde agresivita viru je vysoká a pravděpodobnost fatálních komplikací nezpochybnitelná,“ konstatuje.

„Existují ohrožené skupiny populace (senioři, obézní lidé, diabetici, lidé s vysokým krevním tlakem či kardiovaskulárními a oběhovými problémy) a ty je třeba selektivně chránit. Taková selektivní ochrana musí být nejenom účinná, ale také ‚rozumná‘. Nemůže a nesmí být naším cílem staré lidi či nemocné absolutně izolovat do jakýchsi ‚leprosárií‘, do kterých se ve středověku posílali malomocní. Dobrý a kvalitní život totiž také znamená udržovat sociální vztahy a kontakty, a to nejenom s rodinou. Dlouhodobá sociální izolace znamená život ve strachu, v osamění, v depresi a s nezdravým životním biorytmem, a to jsou přesně faktory, které ničí zdravou, funkční imunitu. Starý či nemocný člověk přežije především tehdy, bude-li mít imunitu funkční,“ připomíná Bém.

Plošná opatření nejsou proto v jeho očích morálně ospravedlnitelná ani fakticky obhajitelná, až na výjimky související s kvalitou a kapacitou zdravotní péče. „To, že se dějí, je projev organizovaného násilí, které považuji za protiústavní. Nezbytná jsou nicméně selektivní a cílená preventivní opatření, jejichž smyslem je chránit ohrožené cílové skupiny obyvatel. Problém je tedy nikoliv v úmyslu pomáhat, chránit lidské životy, ale ve způsobu jeho řešení. Celá historie lidstva je roubena ‚dobrými úmysly‘, řada z nich ovšem přinesla pro lidstvo zničující a fatální důsledky. Plošné, ‚globální‘ intervence státu včetně tzv. ‚lockdownů‘ šlapou po lidských právech a občanských svobodách, torpédují ekonomiku, plýtvají s veřejnými zdroji a penězi, které jsou a budou potřeba jinde, ale ještě navíc ohrožují zdraví populace,“ varuje.

Covid a drogy. Je tu jedna podobnost

Doktor Bém, coby expert na drogovou problematiku, přináší i zajímavé srovnání. Ukazuje se prý totiž, že boj proti covidu má v mnohém podobu s bojem proti drogám. 50 let trvající válka proti drogám totiž prý má jediný důsledek: Drog je na světě víc a problém s nimi se zmnohonásobil a vše se začíná obracet až v současné době směrem k racionalizaci celého problému. Ten podle něho spočívá především v ochraně rizikových skupin, nikoli v pouhé represi, která ve výsledku vedla k posílení organizovaného zločinu a zvýšení jeho zisků z drog. Aby se situace mohla obrátit, museli se podle něho sejít lékaři s preventisty, právníci s ekonomy, policisté se soudci a začít problém řešit komplexně a interdisciplinárně. Podobným způsobem bychom, jak Bém dále píše, měli přistupovat k boji s covidem. „Ideový a koncepční ‚diktát‘ pouze jedné expertní komunity je drahým a nezodpovědným omylem,“ má za to.

Pozastavuje se také nad otázkou konspiračních teorií, kterých se v souvilosti s covidem rozšířilo nepřeberné množství. Bém sám sebe vidí jako někoho, kdo konspirační teorie nevyznává a nepatří k jejich zastáncům, v jedné věci jim ale připisuje pozitivní přínos a hodnotu. „Konspirační teorie jsou skvělým nástrojem a obranou proti manipulaci, propagandě či ‚vymývání mozků‘. Proto se nad nimi zamýšlejme, diskutujme o nich a nenechme se uzurpovat tvůrci mainstreamových ‚pravd‘ či zastrašit cenzurou. Nenechme se šikanovat za to, že ‚mainstreamové pravdy‘ zkoumáme, ověřujeme či dokonce o nich pochybujeme,“ píše s dodatkem, že například odmítá debatu o teorii, že by snad vakcína proti covidu mohla obsahovat čipy. Krom jiného by prý byly zcela zbytečné. Míra kontroly či možnosti kontroly každého občana a prolomení se do jeho soukromí díky existujícím chytrým technologiím je podle něho natolik vysoká, že není třeba vymýšlet jiné způsoby.

Příklady, jakými způsoby lze proti občanům využít současné chytré technologie a umělou inteligenci, můžeme vidět v současné Číně. Tam jsou lidem za jejich chování přidělovány tzv. kredity či trestné body, pokud se nechovají tak, jak si stát či systém přeje. Kdo nasbírá určitý počet trestných bodů, ztrácí určitá občanská práva a svobody. Například nesmí cestovat, ale mohou třeba ztratit právo na dobře placenou práci. 

Světlo vnáší Pavel Bém ze svého pohledu i do otázky vakcinace populace. Zdůrazňuje, že vyrůstal v době a rodinném prostředí nezpochybnitelné úcty v preventivní očkování proti všemu, proti čemu se očkovat dalo a sám si v době mládí studoval nejrůznější objevy vědy a lékařství. Zároveň s respektem k očkování jako takovému ale dodává, že nelze zapomínat, že za úspěchy vždy stojí nekonečná trpělivá práce a experimenty se značnými riziky. Vakcíny se obvykle zkoumají mnoho let, testují se a sbírají data o vedlejších či nežádoucích účincích, a teprve poté jsou plošně aplikovány na velkých vzorcích populace. „Toto se v žádném případě nedá o současném stavu znalostí preventivní vakcinace proti viru SARS-CoV-2 říct,“ myslí si Bém s tím, že dle dostupných informací se koronavirus rychle mění, což je problém. Aby vakcína spolehlivě fungovala proti určitému cíli, nesmí se v čase rychle měnit.

Musí přijít zásadní změna

„Není vyloučené, že vakcíny ‚rychlokvašky‘ na takto variabilní cíl nezafungují tak, jak bychom si přáli. A není vyloučené, že tak jako v případě chřipky, kdy je vakcína řešením možná na rok, tak v případě viru SARS-CoV-2 budeme takovou možnost muset zvažovat i několikrát do roka. Nechci být prorokem špatných zpráv, ale musíme prostě počítat s tím, že za obrovské peníze vyvinuté vakcíny budou mít pouze dílčí a dočasný efekt. Jejich použití by mělo primárně směřovat k ohroženým cílovým skupinám obyvatel. Je nepřijatelné, aby vakcinace byla povinná. A je také nepřijatelné, aby ti, kteří vakcinováni nebudou, byli jakýmkoliv způsobem omezováni, stigmatizováni, šikanováni či dokonce trestáni,“ uvádí.

Pokud podle něho nemá být naše roční zkušenost s covidem začátek ‚cesty do pekel dlážděné dobrými úmysly‘, musí se něco změnit. „Taková změna nemůže začít jinak, pokud uvažujeme v ‚evolučním‘, demokratickém a nenásilném modelu, než otevřenou pluralitní diskusí a znovuobjevením zdravého kritického myšlení. Je třeba vystoupit ze světa strachu a ‚virální psychózy‘ a začít ‚normálně‘ žít. Ohleduplně vůči druhým, zvláště pak těm ohroženým, ale také k sobě a našim dětem, kterým nechceme přenechat svět naplněný strachem bez budoucnosti,“ konstatuje lékař a exprimátor Prahy Pavel Bém v textu pro knihu Institutu Václava Klause.

Celý příspěvek Pavla Béma z publikace „Rozum proti kovidové panice“ přinášíme ZDE:

Covid-19: Virální psychóza paralyzující postmoderní svět

MUDr. Pavel Bém

Covid-19 (SARS-CoV-2) je uměle, lidskou rukou vytvořený virus, který způsobil gigantickou škodu na individuálním i veřejném zdraví. Preventivní opatření globálně aplikovaná napříč planetou ve snaze zabránit jeho pandemickému rozšíření mají nedozírné ekonomické důsledky s fatálním dopadem na veřejné finance i na významné sektory privátního podnikání. Mainstreamová média a sociální sítě byly použity, či přesněji řečeno zneužity, k vygenerování toxické davové „virální paniky“ a následně „virální psychózy“, která zparalyzovala v globálním měřítku celý svět. Prostřednictvím cíleně šířeného strachu o zdraví a život jako takový a za pomoci informací a čísel vytržených z kontextu nebo zasazených do absurdního kontextu, či přímo za pomoci dezinformací došlo ke změně společenského systému a k nastolení tzv. „expertních/elitních postmoderních diktatur“.

„Stvoření“ viru a následné „virální psychózy“ považuji za zločin obřích rozměrů. Nejspíše uměle „došroubovaný“ genom viru SARS-CoV-2 má podle odborníků více než 20 „zásahů“ ve svém regulačním centru a je vysoce nepravděpodobné, že by něco takového „dokázala“ přirozenou evolucí v tak krátké době příroda. „Virální paniku i virální psychózu“ ovšem nezpůsobil virus, nýbrž člověk. Zbývá si položit otázku: kdo, kdy, kde, jak a proč? Tedy, kdo tyto škody způsobil, s jakým úmyslem, jaká jejich část byla vědomá či cílená a jaká vznikla jako nahodilá koincidence nebo jako důsledek „laviny“, kterou kdesi na vrcholku hory způsobí nezodpovědný či pouze hloupý, nebo snad jenom nezkušený lyžař a která pak v údolí způsobí katastrofu nedozírných rozměrů. Zůstává nám také problém, jak událost interpretovat v učebnicích dějepisu při faktickém výkladu světové historie. A také, zda vzniklé škody na zdraví, veřejných financích, lidských právech a základních algoritmech fungování zdravé, svobodné, demokratické společnosti jsou vratné či jednou pro vždy nevratné.

Nástup „expertních/elitních postmoderních diktatur“

Termín „diktatura“ není přehnaný: Diktatura je autoritativní forma vlády, ve které je politická moc držena diktátorem nebo nějakou politickou skupinou. V případě transformace společnosti, kterou způsobil virus SARS-CoV-2, je patrné, že „moc“ byla delegována do rukou nikoliv politiků, ale expertních elit, které svými doporučeními a následně opatřeními zásadním způsobem ovlivňují politická rozhodování a omezují lidská práva i občanské svobody. Stejně tak šikanují, stigmatizují a v některých zemích také trestají své odpůrce. Jsou globální. Chovají se podobně jako v kvantové fyzice „kvanta“. Co se stane na jednom místě, stane se zákonitě i na jiném místě, a to i kdyby mělo být vzdáleno nekonečně daleko. A tak to, co se stane v jedné zemi, je za pár hodin realitou v zemích dalších. Kvanta mohou mít vlastnosti hmoty, ale také nemusí a mohou zaujmout nekonečné množství pozic. Jinými slovy: Restrikce, represe, opatření/omezení mohou mít téměř nekonečné množství tvarů (všechno je „dovoleno“) a mohou být jasně patrné prostřednictvím viditelných zákazů, ale také nemusí, mohou být nenápadné a skryté.

Samozřejmě, tyto „postmoderní expertní/elitní diktatury“ mají ve velké většině zemí světa demokraticky definovaný politický mandát, který je výsledkem „předcovidových“ svobodných voleb. S pomocí plošně živené paniky a v historii médií nevídané globální propagandy, která nakonec způsobila onu „virální psychózu“, se jim podařilo získat generální pardon k libovolnému politickému kroku omezujícímu v principu téměř cokoliv. Může být a ve velké většině případů také je v absolutním rozporu s politickými principy, programy, závazky a mandátem, s jakými byly tyto původně demokratické vlády zvoleny. Prostřednictvím nouzových a výjimečných stavů, mimořádných opatření i autoritativních rozhodnutí připravily svobodného občana o významnou část jeho práv a svobod.

Nouzová a výjimečná opatření sice mají oporu v zákonech a v naprosté většině případů byla schvalována zákonodárnými sbory, jejich použití však v případě pandemie viru SARS-CoV-2 je naprosto absurdní a stalo se tak v globálním měřítku vůbec poprvé v historii lidstva. Je absurdní především proto, že reálné zdravotní riziko (morbidita i mortalita) při infekci virem SARS-CoV-2 je významně menší než u mnoha jiných onemocnění, která „vévodí“ statistickým tabulkám a grafům klíčových civilizačních „zabijáků“. U těchto „zabijáků“ žádná „nouzová a výjimečná opatření“ globálně aplikována nejsou. A toto konstatování platí tím spíše, že ke způsobu vykazování nemocnosti i smrtnosti na/s covid-19 i k významové interpretaci v médiích publikovaných čísel by bylo možné vést věcnou diskusi se závažnými výhradami k jejich relevantnosti i k propagandisticky stvořené tzv. „mainstreamové pravdě“. Je užitečné si uvědomit, že v historii přicházeli občané o svoje svobody také v mezích platných ústav, rozhodováním zákonodárných sborů či na základě nemravné a perverzní politické propagandy prostřednictvím „svobodných“ voleb. Stačí v evropském kontextu připomenout nástup fašismu či komunismu.

Předem odmítám případnou kritiku této metafory jako srovnání nepřiléhavé či dokonce nemravné. Je mravné i přiléhavé. Téměř bez mrknutí oka jsme odevzdali na oltář strachu a moci právo shromažďovací, právo volného pohybu a pobytu, právo svobodně se sdružovat, právo svobodně a odpovědně pečovat o své vlastní zdraví, právo na zdravé sociální kontakty i společenský život, dokonce částečně i „právo“ pracovat proto, aby z našich daní mohl existovat stát a fungovat státní instituce. Prostřednictvím informační cenzury bylo omezeno právo na informace a prostřednictvím sociální stigmatizace byla omezena svoboda projevu – s kritikou jsou připraveni vystoupit obvykle pouze ti odvážnější. Umlčet kritiky a cenzurovat informace bylo a je snahou všech totalitních režimů. Dříve se říkalo „vymývat mozky“, dnes používáme termíny jako dezinformační kampaně, „hoaxy“ nebo „fake news“.

SARS-CoV-2 a jeho „smrtnost“

Hlavním argumentem pro drastická opatření omezující občanská práva i lidské svobody a ničící národní ekonomiky je rychlost šíření viru a jeho rizikovost, tedy nemocnost a smrtnost na infekci virem SARS-CoV-2. Jak je to ve skutečnosti? Virus je jiný než virus chřipky a pro vnímavého jedince a ohroženou populaci může být mimořádně nebezpečný. Poznáváme to v klinice na intenzivních lůžkách každý den. Je biologicky enormně aktivní a replikuje se násobně rychleji než např. v často zmiňované populaci netopýrů. Přesto, u naprosté většiny infikovaných nezpůsobí žádné či způsobí pouze velmi malé klinické příznaky. Jeho „smrtnost“ je stále, a ještě dlouho bude předmětem odborných polemik, je nicméně zřejmé, že původní hrozby hovořící o jednotkách až desítkách procent mrtvých z těch, co se virem nakazí a které byly hnacím motorem pro „virální paniku“, jsou grandiózní mystifikací a dezinformací.

Univerzita Johnse Hopkinse uvedla na přelomu října a listopadu pro ČR míru smrtnosti 1,0 % (číslo reprezentuje tzv. CFR – „case fatality rate“, což znamená počet zemřelých z těch, u kterých se infekce prokáže, a ještě navíc nabídne klinické příznaky). Jak ale dobře víme, u obrovského množství lidí probíhá „infekce“ zcela asymptomaticky, bez klinických příznaků. Navíc, významná část populace infekci prodělala, aniž by byla vůbec diagnostikována. Takže ke stanovení skutečné, „pravé“ smrtnosti potřebujeme, pokud možno, co nejpřesnější prevalenční odhad počtu všech těch, kteří přišli s virem SARS-CoV-2 do styku, byť o tom ani nemuseli vědět. Tento údaj se jmenuje IFR („infection fatality rate“) a je klíčovým relevantním číslem pro definici skutečného nebezpečí viru („pravé“ smrtnosti). Samozřejmě bude významně nižší než výše zmíněné 1 % zemřelých z počtu diagnostikovaných. Předpokládám, že „pravá“ smrtnost se bude v ČR pohybovat někde mezi 0,3–0,5 %. I Světová zdravotnická organizace na svých stránkách nabídla obsáhlou metastudii, která po korekci učinila závěr, že smrtnost na covid-19 je 0,23 % (pro korektnost je třeba uvést, že zdrojová data pro tuto studii epidemiologa J. P. A. Ioannidise ze Stanfordovy univerzity pochází pouze z tzv. první vlny epidemie a že k výpočtu smrtnosti byl použit tzv. medián, tedy nikoliv průměrná hodnota z analyzovaných studií nýbrž tzv. „střední hodnota“). Přesto toto číslo je zajímavé, právě proto, že nabízí jako jedno z mála pohled do tzv. „seroprevalence SARS-CoV-2“, tedy odhadů celkového promoření v populaci včetně těch nediagnostikovaných a asymptomatických infekcí (IFR).

Jaký můžeme udělat předběžný závěr? 99,5–99,7 % lidí, co přijdou do kontaktu s virem SARS-CoV-2, přežije, ve statisticky významné většině případů bez jakýchkoliv následků. Toto není konstatování tzv. „popírače“ či systémového oportunisty, ale je to konstatování, které se opírá o reálná fakta. „Normální“ populaci tedy plošnými opatřeními chránit nemusíme. Pokud se to u nás či ve světě děje, pak se jedná o organizované násilí, které se neopírá o fakta a vědecká data („evidence based medicine“). Koho naopak chránit musíme, jsou ohrožené, rizikové skupiny obyvatel, kde agresivita viru je vysoká a pravděpodobnost fatálních komplikací nezpochybnitelná. Dramaticky roste s věkem a extenzitou komorbidit, a u vnímavé populace starších pacientů s kardiovaskulárním onemocněním, obezitou, hypertenzí či cukrovkou může skutečně dosáhnout desítek procent. Rizikové skupiny tedy musíme chránit cílenými preventivními opatřeními, případně léčit kvalitní intenzivní péčí.

Přijde mi až zbytečné opakovat to, co všichni velmi dobře víme a co už bylo mnohokrát řečeno vzdělanými a rozumnými preventisty, politiky, epidemiology, teoretiky i klinickými lékaři, nicméně opakování je matkou moudrosti a já tím navíc možná zamezím trivializujícím a zavádějícím interpretacím celého mého „covidového sdělení“:

Existují ohrožené skupiny populace (senioři, obézní lidé, diabetici, lidé s vysokým krevním tlakem či kardiovaskulárními a oběhovými problémy) a ty je třeba selektivně chránit. Taková selektivní ochrana musí být nejenom účinná, ale také „rozumná“.

Nemůže a nesmí být naším cílem staré lidi či nemocné absolutně izolovat do jakýchsi „leprosárií“, do kterých se ve středověku posílali malomocní. Dobrý a kvalitní život totiž také znamená udržovat sociální vztahy a kontakty, a to nejenom s rodinou. Dlouhodobá sociální izolace znamená život ve strachu, v osamění, v depresi a s nezdravým životním biorytmem, a to jsou přesně faktory, které ničí zdravou, funkční imunitu.

Starý či nemocný člověk přežije především tehdy, bude-li mít imunitu funkční. Denně nám plícemi projde na 30 miliard virů, zažívacím traktem miliardy bakterií, každou minutu náš imunitní systém identifikuje a zničí stamiliony rakovinových či jinak pro organismus nebezpečných buněk a biologických „nepřátel“.

Každého předčasně a zbytečně zmařeného života litujeme a kategorickým imperativem pro civilizovanou společnost musí být snaha se každé takové fatality vyvarovat. V tomto ohledu jsme všichni na jedné lodi: Vlády, mainstreamová média, „expertní elity“ i my, kteří jsme jejich kritici.

Plošná opatření nejsou morálně ospravedlnitelná, ani fakticky obhajitelná (až na výjimky související asi nejčastěji s kvalitou a kapacitou zdravotní péče; ta je u nás nicméně velmi vysoká). To, že se dějí, je projev organizovaného násilí, které považuji za protiústavní. Nezbytná jsou nicméně selektivní a cílená preventivní opatření, jejichž smyslem je chránit ohrožené cílové skupiny obyvatel.

Problém je tedy nikoliv v úmyslu pomáhat, chránit lidské životy, ale ve způsobu jeho řešení. Celá historie lidstva je roubena „dobrými úmysly“, řada z nich ovšem přinesla pro lidstvo zničující a fatální důsledky. Např. tzv. „válka proti drogám“. A to přesně se děje dnes v případě „války“ s virem SARS-CoV-2.

Plošné, „globální“ intervence státu včetně tzv. „lockdownů“ šlapou po lidských právech a občanských svobodách, torpédují ekonomiku, plýtvají s veřejnými zdroji a penězi, které jsou a budou potřeba jinde, ale ještě navíc ohrožují zdraví populace. Platí to o izolaci, změnách zdravých životních návyků, pohybové a sociální aktivitě „vybártrované“ za mobilní telefon, obrazovku počítače a svět „on-line“ v instantním strachu. To vše se nemůže nepromítnout na naše celkové zdraví i na naši „kolektivní imunitu“. Světová zdravotnická organizace definovala již v roce 1948 zdraví jako stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, zahrnující také emoční a sociální blahobyt („wellbeing“). Předpokládám, že je zbytečné dodávat, jaký vliv má současná situace na kvalitu našeho školství, vzdělávání či na naši kulturní vyspělost a duchovní růst celé společnosti.

„Válka“ proti viru SARS-CoV-2 jako „válka proti drogám“

V konfrontaci s fatálními důsledky více než 50 let trvající „války proti drogám“, jejímž jediným důsledkem je to, že drog je dnes na světě více a problém s nimi se zmnohonásobil, jsme se naučili, že primární je:

1. Neškodit a pomáhat nemocným i ohroženým.

2. Minimalizovat škody, které drogy a jejich užívání působí.

3. Minimalizovat škody, které působí politická rozhodnutí a opatření proti drogám.

Drogy (legální, nelegální, a zvláště pak ty „zakázané“) nadělaly ve světě, v rodinách a lidských osudech obrovské škody. Bohužel ovšem, násobně a řádově větší škody nadělala ve světě tzv. „válka“ proti drogám, tedy protidrogové politiky přijímané státy i nadnárodními institucemi (např. OSN). Válka proti drogám se tak stala válkou proti lidem. Vygenerovala pandemie infekcí (HIV, HCV, aj.), násilí, organizovaný zločin, přetížila justici a přeplnila kriminály. Stála životy miliony lidí. Tato „válka“ byla také na počátku dlážděna dobrými úmysly: drogy eradikovat, vymýtit, zničit, stejně jako organizovaný zločin s nimi.

Dokonce ještě před 10 lety přijímaly nadnárodní instituce včetně OSN a Evropské komise usnesení či závazky, že se tak v blízké budoucnosti stane. Výsledek známe. V realitě života byly utraceny těžko uvěřitelné a dnes neobhajitelné „veřejné“ výdaje za tento „protidrogový boj“, nicméně efekty byly a jsou právě opačné: Je více drog, více uživatelů, více nemocných, více závislých, více mrtvých. Organizovaný zločin s drogami dosáhl retailového „ocenění“ trhu 320 bilionů amerických dolarů ročně a nezákonné drogy se staly „tržní“ komoditou srovnatelnou s legálním trhem s alkoholem, tabákem a obilovinami dohromady. Dnes se vyspělá část světa konečně začíná obracet směrem k racionalizaci a humanizaci protidrogových politik a k rozumné zákonné regulaci trhu s „drogami“. Rozumné regulaci trhu, která není postavena na represi, a tudíž podpoře organizovaného zločinu, ale spíše na ochraně rizikových skupin (samotných uživatelů a nemocných), a především na rozumných regulačních opatřeních, která přináší více užitku než škod (přesněji řečeno než „nechtěných nežádoucích účinků“). Aby se tak mohlo stát, museli se sejít lékaři s preventisty, právníci s ekonomy, policisté se soudci a začít problém řešit komplexně a interdisciplinárně. Stejným způsobem je nezbytné hledat řešení ve snaze vypořádat se s virem SARS-CoV-2. Ideový a koncepční „diktát“ pouze jedné expertní komunity je drahým a nezodpovědným omylem.

Magie čísel, surrealistické „reality show“ a „virální psychóza“

Miluji matematiku a logiku. Mám rád čísla, vzorce, rovnice a z nich vyplývající kategorické imperativy. Jsem si samozřejmě dobře vědom, že i „kategorické imperativy“ se časem mění. Axiomy Newtonovské a Darwinistické vědy se s úsvitem 20. století začaly třást v základech, a nakonec byly překonány génii moderní kvantové fyziky a evoluční biologie. A časem bude nejspíše překonána i nová epistemologie vytvořená Einsteinem, Batesonem a dalšími. Život bez čísel a rovnic by byl nudný.

Nicméně to, v co se proměnila virtuální hra čísel v příběhu pandemie viru SARS-CoV-2, považuji za tragický omyl a za „loupež“ na kredibilitě současné vědy i úrovni našeho poznání. Sdělovací prostředky a sociální sítě podporovány politickými elitami a nomenklaturními epidemiology rozpoutaly surrealistické „reality show“, kdy hodinu po hodině a den za dnem zavalovaly veřejnost hrozivými absolutními čísly, která byla promítána do naprosto nezávislých systémů a následně interpretována. Zjednodušeně, začali jsme poměřovat nikoliv jablka s hruškami, ale okurky s náhradními díly na osobní automobil. V důsledku této snad neúmyslně rozpoutané kampaně došlo ke zmanipulování individuálního i kolektivního vědomí lidí do fatálního strachu, paniky, a následně stavu podobnému psychóze s bludnými obsahy, postavenými na naprosto irelevantních informacích a izolovaných ostrůvcích reality. Svět se stal nepřátelský. Přežít v něm znamená přijmout diktát „moudrých“: izolaci, sociální pasivitu, léky (testy, testy a znovu testy) a dnes vakcíny. Byli jsme „přikování“ k obrazovce televize nebo počítače, odkud se zjevuje obraz hrůzy zpřítomňující permanentní, instantní ohrožení, které na nás číhá venku. Chorobná závislost na špatných (i dobrých zprávách), které občas nabídnou alespoň nějaké světýlko na konci temného tunelu. Trochu to připomíná strnulého psychotického pacienta za starých časů české psychiatrie, izolovaného na lůžku s kurty, za mřížemi smutného nemocničního pokoje uzavřeného psychiatrického oddělení. Pacienta žijícího ve strachu, obavách, nejistotě, závislého na lécích ovládajících jeho myšlení i chování a čekajícího na příchod moudrého lékaře přinášejícího špatné, či dobré zprávy.

Tato globální „virální panika“ a nakonec rozvinutá „virální psychóza“ společnost rozdělila ještě více, než tomu bylo dříve. Část společnosti izolovala, část imobilizovala a významnou měrou zbavila jedince svobody, ekonomických jistot, lidských práv a lidské kreativity. Tyto skutečnosti mají a budou mít dalekosáhlé důsledky a promítnou se do života lidí a celé společnosti nejenom v krátkodobých, ale bohužel velmi pravděpodobně i v dlouhodobých perspektivách.

A to i za předpokladu, že by represívní opatření (tzv. „lockdowny“) dnes mávnutím kouzelného proutku skončily jako zázrak „osvícení“ či jako důsledek plošně aplikovaných vakcín. Samozřejmě budou tací, kteří se i při tomto optimistickém scénáři otřesou dříve a skočí „po hlavě“ do staré dobré „normality“, ale budou také ti, kterým to ani zdaleka tak snadno nepůjde. Dokonce budou i ti, kteří už se po psychické stránce z nové reality nevzpamatují a strach v izolovaném světě samoty si s sebou odnesou do hrobu, a to i když covid „přežijí“.

Pak tu ovšem existuje i pesimistický scénář. A to totiž, že změna společenského řádu je trvalá, a že už se „covidů“ či jiných geneticky vykřížených biologických „nepřátel“ člověka nezbavíme, a že „virální psychóza“ společnosti dala do rukou politikům „postmoderních expertních/elitních diktatur“ instantní nástroj moci. Aktuální příklad ze sousedního Německa může sloužit jako varování: Počet nakažených, počet nemocných i počet zemřelých k dnešnímu dni (21. 1. 2021) klesá. Německá vláda nicméně prodlužuje lockdown a zavádí ještě tvrdší a přísnější opatření. Argument? Objevují se nové a nebezpečnější mutace viru… A tím se tak trochu dostáváme ke „konspiračním teoriím“.

Heyokové a konspirační teorie

Považuji za užitečné udělat si malý kulturně-antropologický výlet a podívat se do historie sociálního života původních, tzv. „primitivních“ kultur a vypůjčit si od nich některé instituce, které používaly a které jim pomáhaly přežít. Indiáni kmene Hopi a kmene Siouxů (Lakotové a Dakotové) měli v hierarchii společnosti vysoce postavenou a respektovanou roli tzv. „heyoky“, neboli „svatého klauna“, jehož základní funkcí bylo zpochybnit každé pravidlo, každý řád, každý stereotyp, každý rituál, který byl ve společnosti zaveden. Dělali věci přesně opačně, než se dělat měly. Smyslem takové instituce bylo neustále podrobovat společnost svázanou pravidly, stereotypy či „zákony“ zpětné kontrole, zda taková pravidla či řád mají nějaký smysl. Heyokové byli významnou silou a energií společenského a duchovního růstu těchto etnik, a jejich role byla ještě významnější v časech mimořádných či významných událostí, se kterými byl kmen konfrontován (např. války či epidemie nemocí).

Nepatřím mezi vášnivé zastánce konspiračních teorií. Ani jim příliš nevěřím. Považuji je nicméně za nesmírně cenné, protože nám podobně jako „heyokové“ umožňují podrobit zpětné kontrole, kritickému rozumu, revizi či supervizi politická rozhodnutí, preventivní opatření či výkladové scénáře událostí, jichž jsme součástí, a které vytváří cosi, co by se dalo nazvat obecně přijímanou „pravdou“. Konspirační teorie jsou skvělým nástrojem a obranou proti manipulaci, propagandě či „vymývání mozků“. Proto se nad nimi zamýšlejme, diskutujme o nich a nenechme se uzurpovat tvůrci mainstreamových „pravd“ či zastrašit cenzurou. Nenechme se šikanovat za to, že „mainstreamové pravdy“ zkoumáme, ověřujeme či dokonce o nich pochybujeme.

Umělá inteligence, právo na soukromí a „čínský model“

Za naprosto zbytečnou považuji diskusi o tom, zda vakcína či technologické nosiče vakcíny proti viru SARS-CoV-2, jejichž smyslem je dopravit do lidského organismu část viru, jsou vybaveny „čipy“ nebo nějakými identifikačními znaky, které např. umožní zjistit, zda konkrétní občan vakcinován byl či nebyl (to může být důležité pro orgány hygienické služby, pro imigrační úředníky na hranicích, na letištích anebo pro zaměstnavatele, kteří budou podmiňovat přijetí či setrvání v zaměstnání povinnou vakcinací).

Ukázalo se totiž, že zásahy do lidského soukromí (např. „trasování“, „chytré karantény“ atd.) a omezování lidské svobody a občanských práv (lockdowny, zákazy, omezení aj.) jsou aplikovány globálně, pod hrozbou sankce, v takovém rozsahu a s takovou samozřejmostí i rychlostí, že se jim prostý občan nemůže nikterak bránit. A tak i kdyby právě vyvíjené a plošně aplikované vakcíny byly „čisté“ jak slovo boží a žádný „čip“ v sobě neměly, je pouze otázkou času, kdy někdo na tuto či úplně jinou nejspíše zdravotní hrozbu použije technologii, která takové sledování lidí umožní. Pro naplnění „nového paradigmatu“ moci, a to totiž, že v zájmu ochrany zdraví populace nebo jenom některých ohrožených skupin je možné použít jakýkoliv nástroj prolamující lidské soukromí a omezující občanská práva a lidskou svobodu, je to totiž žádoucí. Jak jinak bychom chtěli ochránit „slušné lidi“ před „rizikovými přenašeči“ než jejich přísnou a objektivizující kontrolou?

Samozřejmě k tomu musí být využity moderní technologie a „umělá inteligence“, papírové očkovací průkazy jsou nejspíše minulostí, byť nějakou roli někde ještě mohou i dnes sehrát. Není možné si také nevšímat způsobů a nástrojů, skrze které je dnes „řízena“ nejlidnatější země světa Čína. Lidé jsou klastrováni, zařazováni do několika sociálních skupin v závislosti na tom, zda se chovají „zodpovědně“ a „správně“. Dostávají negativní hodnocení či jakési „trestné body“, když se nechovají tak, jak si přeje stát, či politická a byrokratická moc. Slušně se tomu říká „systém sociálních kreditů“. Mají-li trestných bodů určitý počet, ztrácí občanská práva a svobody, která mají ti „správní“, poctiví a „dobře“ se chovající. Nemohou například cestovat. Ztrácejí ale i jiné „výhody“, např. právo na slušně placenou práci. Mají-li trestných bodů ještě více, stávají se tvrdě šikanovanou a stigmatizovanou skupinou obyvatel, stávají se diskriminovanou minoritou, která jednou ztratí i volební právo. Takové normativní vzorce chování postavené na „cukru a biči“ samozřejmě známe i z našeho kulturního okruhu při jejich aplikaci ve výchovných ústavech, léčebných komunitách pro závislé aj. Tady nás to nejspíše nepřekvapí a nevyděsí, ale v tak plošném celospolečenském použití jako v Číně asi ano.

Jenom těžko si lze představit, že by takové „sledování rizikových jedinců“, kteří mají podle mínění elit v „postmoderních diktaturách“ ohrožovat zdraví druhých, nebylo doprovázeno podobnými opatřeními a „tresty“ v budoucnosti i v našich zeměpisných šířkách.

Vakcína je „opium“ dnešní zmatené doby

Můj dědeček byl mikrobiolog, který vedl Mikrobiologický ústav Československé akademie věd, a tak není divu, že jsem vyrostl v rodinném prostředí nezpochybnitelné úcty v penicilin a preventivní očkování proti všemu, proti čemu se očkovat dalo. Jako dítě jsem vedle pohádek četl knihy o neuvěřitelných životních příbězích „lovců mikrobů“, odvážných lékařů, vědců či dobrodruhů zkoumajících povahu bakterií, virů a dalších mikroorganismů způsobujících smrtelná onemocnění či světové epidemie. Už jako malé dítě jsem stačil pochopit, že k zázračným objevům či úspěchům často vedly náhody, v každém případě ovšem nekonečně trpělivá práce a experimenty se značnými riziky. Mnozí z těch nejslavnějších „lovců mikrobů“ také zemřeli na následky onemocnění způsobené mikroorganismem, který zkoumali. Od éry Roberta Kocha (slavného mikrobiologa, nositele Nobelovy ceny, který objevil a potvrdil původce tuberkulózy, antraxu a cholery) ovšem uplynulo mnoho let, abychom si dnes ve snaze eradikovat covid-19 mohli dovolit vstoupit do stejné „objevitelské“ a experimentální řeky. Vakcíny se obvykle zkoumají mnoho let, testují se a sbírají data o vedlejších či nežádoucích účincích, a teprve poté jsou plošně aplikovány na velkých vzorcích populace. Toto se v žádném případě nedá o současném stavu znalostí preventivní vakcinace proti viru SARS-CoV-2 říct.

Druhým problémem je biologická aktivita a replikační schopnosti viru SARS-CoV-2. Abychom mohli vyrobit účinnou vakcínu, je třeba vydefinovat jasný cíl, proti kterému bude vakcína působit. Takový cíl se nesmí v čase příliš měnit. Smyslem vakcíny je naučit imunitní systém reagovat na nějakou bílkovinu, proti které bude následně bojovat. Musí být dobře antigenní, to znamená, musí stimulovat imunitní systém, a musí být stabilní, nesmí se měnit v čase. S biologickou aktivitou viru, která je také jednou z příčin tak rychlého šíření, se nejspíše moderní věda dokáže vyrovnat. Nicméně s tím, že se mění pod rukama tak, jak se rychle replikuje a při každé replikaci zakládá náhodné chyby a mění svůj genom, s velkou pravděpodobností nikoliv. Není vyloučené, že vakcíny „rychlokvašky“ na takto variabilní cíl nezafungují tak, jak bychom si přáli. A není vyloučené, že tak jako v případě chřipky, kdy je vakcína řešením možná na rok, tak v případě viru SARS-CoV-2 budeme takovou možnost muset zvažovat i několikrát do roka. Nákladnost či přesněji „cost-efektivita“ vakcinace se pak může ukázat jako zcela irelevantní. Nechci být prorokem špatných zpráv, ale musíme prostě počítat s tím, že za obrovské peníze vyvinuté vakcíny budou mít pouze dílčí a dočasný efekt. Jejich použití by mělo primárně směřovat k ohroženým cílovým skupinám obyvatel. Je nepřijatelné, aby vakcinace byla povinná. A je také nepřijatelné, aby ti, kteří vakcinováni nebudou, byli jakýmkoliv způsobem omezováni, stigmatizováni, šikanováni či dokonce trestáni.
Hodně toho o problému, který způsobil virus SARS-CoV-2, nevíme. Nové skutečnosti se dovídáme každý den. Je jich tolik, že nemáme kapacitu je všechny rozumně pojmout. Jsme závislí na druhých, kteří nám informace a vědecká fakta cenzurují, či „překládají“ do srozumitelného tvaru. Mám velké obavy hraničící s jistotou, že se tak neděje korektně, férově a k našemu prospěchu.

A pak je tady druhý „kosmos“, svět politiky, restriktivních opatření a lockdownů, činěných v globálním měřítku a nejspíše v dobré víře politickými reprezentacemi jednotlivých států i nadnárodními organizacemi. A tady mám další jistotu o fatálních škodách a důsledcích, které nám těmito akty nezodpovědného sociálního konstruktivismu a násilí vznikají.

Pokud nemá být naše roční zkušenost s covidem začátek „cesty do pekel dlážděné dobrými úmysly“, řečeno slovy klasika, musí se něco změnit. Taková změna nemůže začít jinak, pokud uvažujeme v „evolučním“, demokratickém a nenásilném modelu, než otevřenou pluralitní diskusí a znovuobjevením zdravého kritického myšlení. Je třeba vystoupit ze světa strachu a „virální psychózy“ a začít „normálně“ žít. Ohleduplně vůči druhým, zvláště pak těm ohroženým, ale také k sobě a našim dětem, kterým nechceme přenechat svět naplněný strachem bez budoucnosti.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Radim Panenka

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Neznámý odposlech Františka Mrázka o politicích ČSSD a ODS: „Zavolám, voni převrátěj židli a běžej sem!"

5:10 Neznámý odposlech Františka Mrázka o politicích ČSSD a ODS: „Zavolám, voni převrátěj židli a běžej sem!"

DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY (IX. díl) Jak jsme v minulém příběhu slíbili, tak se dnes ještě jednou …