Rusko nakonec zahájí vzestup. David Martinek a překvapivé závěry

03.10.2022 4:44 | Komentář

Dlouhodobá západní strategie zatlačování Ruska prostřednictvím proxy válek, nátlakových akcí, organizací barevných revolucí skončila reálně katastrofou. Vojenským zásahem, uvádí režisér a analytik David Martinek. Anexe čtyř nových území připojených k Rusku znamená územní zisk, odříznutý nástupní prostor pro námořní invazi z Černého moře a faktickou kontrolu Ukrajiny. Metoda vedení proxy války s Ruskem by fungovala pouze poté, pokud by Rusko zůstalo ve svých hranicích, zaměstnané vnějšími i vnitřními konflikty, soudí. Rusové ale dali najevo, že tato hra skončila. Je nutné mluvit o míru. A ukončit ten konflikt, píše Martinek a tvrdí: Rusko si díky přírodním zdrojům své místo na slunci stejně najde.

Rusko nakonec zahájí vzestup. David Martinek a překvapivé závěry
Foto: Facebook
Popisek: David Martinek

Nové hranice a nové pořádky

Dnešní referendum a formální anexe ukrajinských území, které vyhlásily po roce 2014 samostatnost a nyní se připojují k Rusku, je faktickým završením ruské „speciální operace“.

Anketa

Zvažovali byste na Hrad volbu Josefa Středuly?

50%
hlasovalo: 7617 lidí

I když probíhají akce ukrajinské protiofenzivy, myslím si, že situace se blíží stavu, který Rusko predikovalo od počátku. Tedy že tato území budou vojensky obsazena, dobyta a začleněna do Ruska.

Nesouhlasím s válkou a invazí. Přesto, bez ohledu na svůj osobní postoj a odpor vůči invazi, se pokusím zhodnotit stav a situaci. Věcně, bez příkras, rezignující vědomě na oficiálně deklarovaný, vyžadovaný a tvrdě vymáhaný postoj, diktovaný domácí, západní i evropskou politikou, jejíž optika se podle mě velmi rozchází s reálným stavem věcí.

Myslím si, že je nutné hovořit v realistických pojmech a scénářích. Hodnotit stav věcně, bez emocí, stranění pro nebo proti. 

Důvodem je, že nemá smysl protahovat ukrajinský konflikt. Nemělo to smysl nikdy. Tato válka je zbytečná a pouze přinesla zkázu Ukrajině. Lidé na obou stranách konfliktu v ní umírají zbytečně a je potřeba ji zastavit.

Stav je takový, že Rusko spojí Krym a nová území s federací prostřednictvím pásu území, které je dostatečně hluboké pro zajištění vojenské obrany. 

Připojením tohoto území si Rusko zaručí faktickou kontrolu Ukrajiny. Stejně tak zaručí postavení etnických Rusů, kteří na těchto proruských a prorusky smýšlejících územích žijí.

Výsledek je nejhorší možný, jaký mohl nastat.

Přesto, že existovalo obrovské množství cest, jak poměry na Ukrajině uspořádat smírným a rozumným způsobem. Jeden z nich navrhoval v roce 2014 na Majdanu i dnešní americký prezident Joe Biden, když hovořil o federalizaci Ukrajiny a potřebě najít konsenzus s potřebami etnických Rusů.

Pro obyvatelstvo vzbouřených proruských enkláv skončí dlouhá, vleklá válka s armádou, ukrajinskými úřady, SBU, polovojenskými milicemi typu AZOV, Dnipr, Donbas a dalšími militanty, v níž přežívali od roku 2014. Nastoupí ruská správa. Do oblasti se vrátí instituce. Bude obnovena a zavedena politická i vojenská správa oblasti, občanům začnou být vypláceny důchody a platby z Ruské federace. Území postupně projde obnovou, podobně jako tomu bylo u Krymu. Začnou sem směřovat značné částky do infrastruktury i do občanského vybavení. Je to součástí ruské strategie.

Rusko si připojením těchto enkláv zajistí kontrolu nad nástupním prostorem z Černého moře. Což je pro RF nesmírně důležité. Jde o území, ze kterého by mohla být potenciálně vedena případná invaze námořních velmocí proti ruskému území. Kontrola nad Černým mořem je klíčem k celé operaci.

Vyústění americké proxy války

Je třeba přiznat, že strategické vojenské soupeření námořních velmocí s Ruskem, jehož jádrem a vnitřní logikou bylo zatlačování, opotřebovávání postavení Ruska, vytváření ohnisek konfliktů na hranicích Ruska a v zemích sousedících s Ruskem, skončilo nečekanou ruskou vojenskou agresí. A intervencí na Ukrajinu s následkem ztráty území.

To je reálný stav.

Rusko po tři dekády balancovalo svou mezinárodní politiku v prostředí zátěžových situací. Které oplácelo stejnou měrou. Nakonec přešlo k vojenské agresi. K prostředku, arzenálu, se kterým západní stratégové, domnívám se, nepočítali. Dlouhá, psychologická, opotřebovávací proxy válka měla za cíl Rusko zaměstnávat, trvale vyčerpávat a podvazovat. Rusko i Putinovu administrativu. Ale nikoliv ji vyprovokovat k agresi, jejíž následky jsou stejně hrozivé jako kontroverzní.

Z vojenského hlediska americká proxy strategie selhala.

Ruská invaze a anexe nakonec znamená územní zisk. A tvrdou, vojenskou, nekompromisní obhajobu ruského postavení a zájmů. Což je dnes, ve 21. století možné považovat za určitý anachronismus.

Z ekonomického hlediska může být ruská invaze naopak vítězstvím Ameriky. Nad Evropou. 

V Evropě za tento vývoj tvrdě zaplatíme. 

Prohráli jsme v této chvíli všichni. Včetně Ruska. Ukrajiny. Německa i evropských států. Česka, Slovenska i Polska. Vezmu to popořadě.

Rusko bude odteď po dlouhé roky a možná už napořád považováno za nebezpečného invadera, proti kterému bude nutné zbrojit, vyhlašovat nekonečné sankce a provádět nátlak. 

Konflikt omezí ruský obchod, spolupráci, kulturní i společenskou výměnu s Evropou. Následky budou jen hrozivé. Evropské sankce ale povedou tak jako dosud k bumerangovému efektu. 

Pokusy o vojenskou konfrontaci budou dál produkovat jen další napětí a konflikty a zaženou Rusko hlouběji do Asie. Psychologicky, kulturně, vojensky. Stane se z něj postupem času nepřátelský stát. A jaderná velmoc zároveň. Považuji to za chybu, za osudovou chybu, kterou je stále ještě možné napravit.

Ukrajina přijde o území, což je nebezpečný precedens a mechanismus pro mezinárodní vztahy. Obava z dalšího plátkování Ukrajiny, jak jej zveřejnil například Medveděv, tak i potenciálně ohrožení východních zemí Evropy, pobaltských států povede k intenzivnímu zbrojení a konfrontacím. 

Samotná Ukrajina, postižená válkou a obrovskými vnitřními konflikty, masovou emigrací, živená a podporovaná Západem za cenu obrovských dluhů a půjček bude a zůstane nestabilním státem. Tak jako jím byla od svého vzniku po rozpadu SNS. 

Pokud se stane součástí EU nebo NATO, její vnitřní konflikty se přenesou dovnitř těchto organizací. A povedou k jejim oslabením a rozporům.

Ukrajina je bohužel zemí s dysfunkčním státem, ve kterém je osa institucí prolezlá všudypřítomnou korupcí, nepotismem a gangsterismem. Nemluvě bohužel o řadě patologických jevů, které byly pro Ukrajinu realitou už v předválečné historii. Mluvíme-li například o praxi státních laboratoří a patologií, o nichž informovala i ČT. Násilných excesech vedených extremistickými uskupeními. Nebo kontroverzním odkazem Bandery a dalších podobných ukrajinských „národních hrdinů“, kteří jsou odpovědní za masové vyvražďování během druhé světové války. A jejichž sochy dnes stojí v desítkách ukrajinských měst. Po Banderovi jsou na Ukrajině pojmenovány ulice. Západní propaganda se snaží tento děsivý odkaz jednoduše zrelativizovat, ale je to nepochopitelné jednání.

Doma obviníme ze sebemenšího přešlapu každého politika. Ukrajině tolerujeme masové vrahy.

Evropa přijde o ruský plyn, ropu, suroviny i odbytiště, což dosud podporovalo její prosperitu. Platí to především pro Německo, které roztržkou utrpí podle mě nejvíce. Němci navíc přijdou o již vybudovaná postavení v dodávkách pro ruské trhy. Které pohotově obsadí Číňané, Indové a další zájemci. Jejich vzájemná výměna, obchodní, technologická, ekonomická i kulturní jen posílí vzájemnou bilanci asijských ekonomik.

Odchod Siemensu, tradiční německé firmy, která na ruském trhu působí od poloviny 19. století, kdy na carský trh začala dodávat telegrafy, ukazuje, jak to bude fungovat. Ztráta firmy činí dnes 49 % a bude znamenat už každoroční hospodářský propad. 

Rozbití vztahů, korunované v této době útokem na dostavěný Nord Stream 2, je dokonáno i v rovině symbolu. Evropa, Ukrajina, Německo nebo naše země z tohoto konfliktu vyjdou jako poražení. 

Jednoznačným vítězem ukrajinské krize jsou Spojené státy. 

Ty dnešní situace nepoškodí. Naopak. Evropa se musí obrátit k Americe. V žádosti o ropu, vojenskou podporu, obranné technologie. Tedy to, co Americe zbylo z jejich průmyslových a surovinových kapacit. 

Protože zbytek věcí dnes obstarává a vyrábí Čína.

Americké vítězství

Budeme platit za energie násobky. Budeme dovážet energii a transportovat surovinu přes polovinu světa, přestože generace našich předků budovaly a vybudovaly obrovská díla, díky kterým jsme po čtyřicet let těžili z levných ruských zdrojů. Máme tuto infrastrukturu hotovou, přivedenou až do našich měst, domů a bytů a nyní ji můžeme v klidu nechat shnít. 

Od nyní budeme nejspíše převážet ropu a plyn na lodích z různých koutů světa, distribuovat ji z Nizozemska, Norska, Kataru nebo Arabských emirátů a skladovat ji na cizím území, v zásobnících obchodníků.

Co se týká obrany. Strach z Ruska přiměje evropské vlády k daleko větší ochotě utrácet za americké vrtulníky, tanky, drony, nejmodernější dělostřelecké systémy, stíhačky či lodě. Což znovu zatíží rozpočty evropských zemí a promítne se nutně do potřeby daní, dluhů a obsluhy dluhu.

Dluhy porostou. Státy budou nutně pro balancování krizí a zvládání obtížných situací, bouří, protestů potřebovat další zdroje. Nebudou schopny investovat do ekonomiky, ale budou lepit krize krizovými výdaji. Jako to byla donucena dělat Babišova vláda během covidu. A jako je to nucena dělat Fialova vláda během této ukrajinské a zároveň energetické krize. Nové evropské dluhy si, předpokládám, rádi a ochotně pořídí právě u globálních, především amerických finančních korporací. Londýn, NY, centrály globálních finančních trustů se mohou těšit na dlouhodobé a stabilní příjmy zákazníků, vlád z Evropy.

Stejně tak odhaduji, že dojde i na evropské průmyslové kapacity a velké podniky typu Siemens, VW a další. Věřím, že do evropských podniků stižených recesí bude možné investovat velmi výhodně. Budou levné.

Pro globální kapitál, globální průmyslové a technologické firmy, finanční hráče a spekulanty i pro samotnou Ameriku je to vynikající výsledek.

Strategie vrážení klínu mezi Rusko a Německo, Rusko a Evropu a především podpora konfliktu, který začal eskalovat v roce 2014 na Majdanu, se, myslím, do budoucna velmi vyplatí.

Evropa nebude mít odvahu vývoji ani v nejmenším vzdorovat.

Jednoduše ji ukřičí vlastní hlasitá pozice různých „obhájců demokracie“. Kteří navzdory hrozící krizi budou do posledního okamžiku torpédovat jakékoliv smysluplné formy jednání o míru, natož umožnění základní ekonomické mírové spolupráce.

Ti budou zároveň veřejnosti a podnikům nabízet „politická řešení“ na úrovni výzev „začněte plést svetry“.

Ruský vzestup po válce

Pro řadu lidí bude překvapením, když řeknu, že Rusko navzdory sankcím a  odmítnutí Západem v dlouhodobém měřítku nakonec prosadí svůj vzestup. 

Ale historie učí, že držitelé surovin své zápasy prohrávají jen potud, pokud nejsou schopni uhájit své zájmy vojensky nebo politicky. Což je případ Venezuely, Libye a dalších menších států, neschopných vzdorovat agresi a vojenskému nátlaku. Ale není případem Norska, které o své ropné zájmy muselo velmi tvrdě zápasit s Američany, aby nakonec prosadilo politické řešení. A nebude případem Ruska, které své zájmy obhájí klidně i za cenu vojenského konfliktu. To je potřeba si konečně uvědomit.

Arabský příklad

My se můžeme poučit například u předchozího ropného embarga  po válce mezi Izraelem a arabskými státy, 1973, Yom Kippur. V té době byla Evropa i Amerika osmnáct měsíců bez arabské ropy. U benzínek stály desetikilometrové fronty.

Arabové odmítli poskytovat a prodávat ropu státům, které vojensky podporovaly válčící Izrael. Navíc souběžně odpoutání od zlatého standardu Nixonem vedlo k levnějším platbám za ropu, což se pochopitelně Arabům nezamlouvalo a vedlo ke vzpouře v OPEC.

Konflikt skončil vítězstvím Američanů. V politickém i vojenském smyslu z tehdejší krize vyšli vítězně Američané. I přes ropný nátlak zůstaly Spojené státy i Izrael spojenci a prohra arabských států na bojišti jasně vymezila vztahy v regionu. Izrael je zabezpečen vlivem USA a předivem vzájemných ekonomických, politických i vojenských vztahů.

Arabové přešli na kompromisní uspořádání.

Arabská ropa v amerických zásobnících znamenala posílení dominance petrodolaru. 

Platby za ropu ale umožnily v časovém rozlišení získat jednotlivým emirátům enormní zisky. A také zcela nové postavení. Když se podíváte na dnešní Dubai, Rijád, vidíte ultramoderní futuristická města, postavená prakticky na poušti. Emiráty si nestěžují na nedostatek příjmů. Nepřiznaná, ale faktická vojenská dominance USA v oblasti nezatěžuje vztahy. Naopak. Arabové si od Američanů nakupují nejmodernější vojenské technologie. A zároveň investují nepředstavitelné částky do vlastní budoucnosti.

Totéž se, odhaduji, stane i s Ruskem. Rusko má významné surovinové zdroje. Které rozhodně nebude Evropě a Západu dále poskytovat levně. Rusko najde bez problémů kupce v Asii a z obchodu s ropou, surovinami, plynem získá dostatečné zdroje pro rychlý rozvoj vlastní ekonomiky. 

Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg, Novgorod, Samara, Kazaň a další metropole se stanou jádrem ruské civilizace. Jejíž emancipaci nyní zažíváme. Nejdříve vojensky. Později ekonomicky. Nakonec, ve spolupráci s rostoucí Asií, budeme svědky technologického rozvoje i růstu obyvatel, měst a metropolí.

Chápu, jak to v kontextu dnešních drakonicky znějících zpráv o hloupých Rusech, montujících čipy z ledniček do balistických raket, zní. Naprosto to chápu.

Ale opět, vrátím se k historii. A ke zmíněným Arabům.

V Rijádu byly strženy středověké hradby teprve v roce 1950. Spojené arabské emiráty, SAE, vznikly za zmatků s britskou správou až v roce 1971. Abú Dhabí bylo v 70. letech plánováno jako město velikosti Brna. Dnes tam žije 1,5 milionu lidí v nejvíce futuristickém městě planety. Dubaj má 2,7 milionu obyvatel. Ve městě je nejmodernější architektura na světě. Arabské investiční fondy patří mezi největší na světě. Města se pyšní superlativy jako největší vlakový systém světa, nejvyšší budova na světě, největší obchodní centrum světa, nejluxusnější hotel, být nej, nej je oblíbenou zábavou arabských šejků. V zásadě příjmy z ropy bohatě postačily ke konstituci jednotlivých emirátů i států. A dnešnímu postavení. Rusko má navíc oproti Arabům i poměrně značné zásoby kovů, nerostů a dalších strategických surovin. Vodu. Půdu. Životní prostor. Tedy do budoucna klíčové zdroje.

Západ věští pád Ruska a mýlí se

Západ, který řešil odliv mozků z Ruska po počátku krize stejně jako odchod západních firem a líčil tento exodus jako bezmála katastrofu planetárních rozměrů, je nutné uklidnit. Jak se ukázalo, nahradit dodavatele kávy nebo chemicky stabilizovaných žemlí s mletým masem je nejmenším problémem, který Rusko zajímá. 

Rusko potřebuje investice a napojení na nejmodernější technologie. Ale ty si může stejně dobře opatřit v Asii. Sankce, které tomu zabraňují, budou fungovat pouze do rozhodnutí Číny, že je ochotna dál v této věci strpět americký diktát. 

Změna nastává i v samotném petrodolaru. Rusové prorazili dosavadní monopol. Do budoucna budou platby jednoduše probíhat v rublech. Takový je stav. Státy, které tuto praxi odmítají, nechápou změněný ruský postoj. Naše ropa, naše peníze. Nechcete, nenutíme vás.

Rusko zároveň jasně a zřetelně deklaruje, že své vnitřní zájmy je ochotno hájit nekompromisně a vojensky. Týká se to především nalezišť v Severním moři, v Arktidě a jinde. Myslím, že definitivně skončila debata a úvahy po smyslu, že Rusko bude podřízeně čekat na rozhodnutí západních institucí, jak má nakládat s vlastními zdroji, ekonomikou, územím, moři či politickým a ekonomickým systémem.

Co z toho vyplývá.

V první řadě by bylo, myslím, velmi vhodné realisticky hodnotit stav. Protože pokud posuzujeme realitu optikou pouze podle našich představ, jakýchsi toužebných přání anebo prostřednictvím vládních či globálních agend, které mají soustředit veřejnost v podpoře strategických cílů a dodat jim zdání jednotného veřejného mínění, a přitom situace je zcela diametrálně odlišná, pak hrozí, že naše špatná optika povede ke špatným rozhodnutím. Špatná rozhodnutí vedou ke katastrofálním důsledkům.

Zároveň pro špatná rozhodnutí vlád a špatné agendy někde zbytečně umírají muži, otcové rodin a vede se zbytečná válka. Tahle politika je zlo.

Potřebujeme mír

Je potřeba vyvinout maximální úsilí vedoucí k zastavení konfliktu.

Je potřeba pokusit se vrátit Rusko, Ukrajinu i naše západní spojence na orbit realistické evropské politiky. Velmi rychle revidovat špatná rozhodnutí, která vyvěrají ze špatných premis, umělých konstruktů a především agend, jejíž platnost definitivně pohřbila reálná situace.

Je potřeba zprostředkovat jednání, která přivedou soupeřící velmoci a strany, tedy USA a RF, k jednacímu stolu.

Na chvilku bych se zastavil u našeho postavení.

Pro osvětlení. Málo se ví, že Česko, respektive Československo, bylo v postavení země, která by jako jedna z mála mohla přispět k vytvoření atmosféry důvěry, nutné pro zahájení jednání.

Jak na Ukrajině, tak v samotném Rusku. 

Naše velvyslanectví a diplomatická mise v Moskvě se těšila vážnosti a respektu. Vyplývající z předchozích dlouhodobých vztahů za socialismu. Tuhle věc jsme zahodili v aféře Vrbětice, jejíž výsledky jsou vlastně dodnes naprosto neprůkazné. Přestože většině z tehdejších aktérů, dnešního premiéra, ministra vnitra či předsedkyni Sněmovny, kteří torpédovali za zničení diplomatického vztahu s Ruskem na základě aféry Vrbětice, nikdo nebrání ve zveřejnění výsledků šetření. 

Naopak, stále se od nich čeká rozuzlení příběhu, který se stal klackem ve vzájemných vztazích. Připomeňme, posloužil i k obviňování z velezrady a brutálního nátlaku na prezidenta Zemana.

Dodnes ale veřejnost neví, jak aféra vlastně dopadla. Jsou obviněni ruští agenti. Ale kde je finální důkaz? Stopa agentů končí u ostravského hotelu. Tedy zpětně vzato, celou kauzu si mohl z prstu vycucat britský BellingCat, Respekt a tito dnes vládní úředníci jednoduše jen mohli celou dobu veřejnosti lhát. Protože do jednoznačného výstupu, kterým je soudní obvinění na základě prokázaných důkazů, jsou Vrbětice jen podivnou kauzou a divadýlkem pro veřejnost.

Pokud nesouhlasíte, rozumím tomu. Ale možná je načase požádat o vyznění kauzy samotného Rakušana, Pekarovou, Jurečku či Fialu. Já věřím, že smysluplné vysvětlení kauzy bez problému existuje. A úřady jej mají k dispozici. Kauza se vyšetřovala přes osm let. Této vládě nikdo nebrání ve vyšetření kauzy a přednesení relevantních závěrů. Jeden z hlavních tehdejších aktérů je dnes ministrem vnitra. To je maximum možného pro došetření a vysvětlení kauzy.

Mír

Jednání o míru bude muset zprostředkovat země, která nabídne uspokojivý formát jak pro jednání USA – RF, tak i případně jednání RF – Ukrajina. A USA – Ukrajina.

Potřebujeme politiky, kteří chtějí jednat o míru.

Nikoliv o válce.

Budeme potřebovat jak v této konfliktní situaci, tak doufejme v situaci po ukončení konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem trochu jinou a rozumnější evropskou i domácí zahraniční politiku.

Protože ta bude klíčem ke způsobu, jakým se bude odvíjet další osud Evropy. Česko nevyjímaje.

David Martinek

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

Ukrajina (válka na Ukrajině)

Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.

Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.

autor: .

Jan Kuchař byl položen dotaz

Co říkáte na tento návrh?

Pořádně slyšíme o úsporách, ale nikdo z politiků nejde příkladem. Jestli není možné, abyste si zmrazili platy – prý kvůli tomu, že by se to týkalo třeba i soudců, proč ještě nikdo nepřišel s tím, aby se platy politiků staly samostatnou skupinou? Pak by bylo přeci vše vyřešeno. Není vše ostatní z vaš...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Na Pavla možná přiletí žaloba za slova v knize, kde píše: „Politika? Ne.“

9:31 Na Pavla možná přiletí žaloba za slova v knize, kde píše: „Politika? Ne.“

Přes některá notoricky známá vystoupení, například tehdejšího pplk. Zbytka o tom, jak je připraven p…