Ulicí projíždí mladý muž na elektrickém vozíku. Míří k lékaři, který má ordinaci přímo v centru města. Dům je sice starý, ale tři schody u vstupních dveří už dávno překlenula nájezdová rampa – v domě je přece i ortopedie! Dveře jsou však zamčené, mladík musí zazvonit. Chvilku hledá ten správný zvonek, a už ho vidí. Je úplně nahoře. I když ruku natáhne, co to jen jde, ještě mu asi deset centimetrů schází. Na zvonek nedosáhne. Nezbývá mu než čekat, až půjde někdo kolem, a požádat o pomoc.

I když si oči zavážeme šátkem, stejně nepoznáme, jaké je pro nevidomého pohybovat se neznámou ulicí. Nasadíme si sluchátka, ale úskalím každodenního života neslyšících osob stejně neporozumíme. Můžeme usednout na vozík a vyzkoušet si, jak se dostat z domova do zaměstnání. Prožitek ani zkušenost nikdy nebudou stejné. Lidé, kteří jsou pohybově nebo smyslově znevýhodněni, totiž chápou prostor jinak. „Uživatelé a uživatelky vozíků například nepoužívají pro orientaci mapu stejně jako chodící lidé. V běžných i online mapách chybějí důležité informace o vertikálním rozměru prostoru, které jsou pro uživatele vozíků klíčové,“ upozorňuje sociální geograf Robert Osman z Ústavu geoniky AV ČR.

Se svými budoucími komunikačními partnery, jak je sám označuje, se poprvé setkal při studiích na univerzitě, na plese pořádaném jednou neziskovou organizací: „Moje spolubydlící studovala sociální politiku a sociální práci a na plese, kam mě pozvala, jsem zjistil, že mě tito lidé naprosto fascinují a chci s nimi spolupracovat.“ Ačkoli se původně úzce zaměřil na uživatele elektrického vozíku, kteří dospívali a osamostatňovali se v době krátce po revoluci, získal postupně vhled i do dalších oblastí disciplíny „disability studies“ – v jeho případě „disability geography“ (geografie znevýhodnění).

Tomuto v českém prostředí málo etablovanému oboru, zkoumajícímu vztah odlišnosti lidských těl a prostoru, se doposud věnuje jen hrstka odborníků a odbornic. Sociální geografie, kam se geografie znevýhodnění řadí, je obor na pomezí dvou disciplín ale i dvou vědních světů, a to geografie a „disability studies“. Jde o vědu sociální, která se však u nás historicky řadí na přírodovědecké fakulty. „Používáme sociálně-vědní teorie, sociálně-vědní metody, rozhovory, pozorování, go-along, což znamená, že jdete ven zároveň s člověkem, procházíte se s ním, pozorujete ho a přitom vedete rozhovor,“ přibližuje výzkumník některé z metod sociálních geografů.

Brno bez bariér

Všechny uvedené postupy uplatní tým výzkumníků v tříletém projektu nazvaném Strategické nástroje pro utváření bezbariérového prostoru města, na kterém spolupracuje Ústav geoniky AV ČR a Masarykova univerzita. Zacílili jej na město Brno. Hned v začátcích analyzovali instituce, které se problematikou odstraňování bariér v Brně zabývají. Patří sem logicky Dopravní podnik města Brna, Brněnské komunikace, České dráhy, instituce, jako jsou knihovny, odbor školství či odbor zdraví brněnského magistrátu, ale také spolky či sdružení, které vytvářejí podmínky pro samostatnější život lidem s nějakým druhem tělesné odlišnosti: Liga vozíčkářů, Unie neslyšících, Tyflocentrum a mnohé jiné.