Chov koní v Kladrubech nad Labem můžeme datovat již někam za rok 1491, kdy panství koupili Pernštejnové. Roku 1560 byla k panství připojena i obora, kde byl později vybudován hřebčinec, kterému Rudolf II. udělil statut císařského dvorního hřebčína. Na stejném místě zůstal i přes některá složitá období až dodnes. Krajina Kladrubského Polabí je tedy v současnosti jedinou zachovalou a stále sloužící krajinou na světě, která byla několik století cíleně formována pro výcvik a chov tažného plemene koní. Spojuje v sobě dvě kategorie kulturní krajiny, a to živé organicky se vyvíjející krajiny s dominantním funkčním určením a krajiny člověkem záměrně komponované. Prvky francouzské zahrady jako jsou symetrické cesty, aleje a stromořadí jsou přizpůsobeny výcviku ceremoniálních kočárových koní. Klasicistní statek v jejím srdci, jakkoliv je okrasný, se stal nedílnou součástí krajiny, která nevystupuje, ale záměrně zapadá v krajinné kompozici a s respektem nechává vyniknout její kráse, měnící se v ročních obdobích. Areál Národního hřebčína Kladruby nad Labem je chovnou stanicí běloušů českého plemene starokladrubských koní a spolu s okolní krajinou je od roku 2019 zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO jako v pořadí 1111. památka.