Až do konce osmdesátých let minulého století docházelo na Šumavě k  odvodňování a vysušování mokřadů, a to především z důvodu vyšší produkce dřeva v lesích, případně zlepšení půdy pro zemědělskou činnost. Jenže kvůli tomu došlo k poškození značného podílu mokřadů, jen u rašelinišť tvoří tento podíl téměř dvě třetiny jejich celkové plochy na Šumavě.

„Tehdy si správci lesa a zemědělci asi úplně neuvědomovali význam bažin, rašelinišť a meandrujících potoků pro krajinu a následně pro nás samotné. Odvodnění několika tisíc hektarů mokřadů znamená miliony kubíků vody, které se v krajině nemohou udržet, akumulovat. Dnes bohužel vidíme, jak velká chyba se tehdy dělala,“ říká ředitel Správa Národního parku Šumava Pavel Hubený.

Mokřady nejen, že akumulují obrovské množství vody, takže i v obdobích sucha fungují jako podmáčené ostrovy ve vyprahlé krajině, ale významně se podílejí na ochlazování krajiny a brání jejímu přehřívání v horkých suchých obdobích. Podporují koloběh vody v tak zvaném krátkém cyklu, kdy srážky dopadají zpět přibližně v oblastech, kde se voda výparem dostala do atmosféry.