Po zakotvení leniency programu a procedury narovnání do zákona odborná i podnikatelská veřejnost volá už dlouho. V  případě leniency programu absence takové právní úpravy, a obzvláště vazby na trestní zákoník, byla jednou z příčin, proč tento program není v České republice využíván tolik, jako v jiných zemích.
 
V souvislosti s narovnáním mám dlouhodobě pochybnost, zda nabídka 20 % slevy z pokuty výměnou za uznání odpovědnosti za protisoutěžní jednání bude v tuzemských podmínkách dostatečným stimulem pro takový krok. Domnívám se, že nikoli.
 
Novela zákona zavádí také možnost prioritizace – ÚOHS může odmítnout zabývat se stížností, která nemá dostatečný význam z pohledu hospodářství jako celku. S možností prioritizace souhlasím, nelíbí se mi však, že rozhodnutí ÚOHS o tom, že se nebude určitým případem zabývat, nemá být přezkoumatelné řádným opravným prostředkem. Otevírá se tak prostor pro arbitrální postup bez možnosti přezkumu důvodnosti ze strany vyšší instance. To považuji za krok zpět.
 
Je pravda, že zdrojem narušení soutěže jsou často i orgány veřejné správy, a proto zavedení možnosti zasáhnout proti takovým opatřením vítám. Zkušenosti totiž ukazují, že soutěžní advokacie ze strany ÚOHS, tedy prosazování soutěžních principů do politik jiných orgánů veřejné správy prostřednictvím připomínek, ne vždy funguje efektivně. Klíčové pro úspěšnost nové úpravy bude, jakým způsobem se jí ÚOHS ujme, zda bude soutěžní principy prosazovat aktivně a zda jeho rozhodnutí budou ve skutečnosti akceptována.