Král Ubu – tato více než sto let stará hříčka právě dnes nabývá ukrutně autentických rozměrů. Otec Ubu a jeho životní družka Matka Ubu jsou suverénními hulváty, kteří uchvátí moc. Tento pár obývající stoku ze svého trůnu rozehraje obskurně ironickou hru, která ale velice přesně poodhaluje mechanismy moci a pažravost jejích uzurpátorů.

Král Ubu je aktuálním kouskem všude tam, kde se k moci dostane jedinec, pro něhož je politika především nástrojem vlastního prospěchu a mocenského boje; jedinec, jehož názory a způsoby jejich prezentace by se s vysokým postavením měly míjet, leč není tomu tak. „Zdrojem možná byl autorův pedagog, asi některé jeho charakterové vlastnosti, ale zdroj inspirace podle mě není důležitý. Podstatné je, že vzniklo umělecké dílo, které v Ubuovi nalézá určitý archetyp. Obludně pod lupou zdeformovaný a náležitě zvětšený k ironické dokonalosti. Je to jeden z mnoha „nových“ moderních archetypů (jako my máme třeba Švejka), který velmi vypovídá o naší společnosti. Znám někoho podobného ve svém okolí – každý zná někoho podobného ve svém okolí – protože každý z nás v sobě něco podobného má,“ uvádí mladý talentovaný režisér Jan Frič, který se v Národním divadle moravskoslezském představí poprvé.

„Přítomny byly veškeré celebrity tehdejšího společenského a uměleckého světa. Autor si sám přednesl úvodní projev, hlasem úmyslně suchým, monotónním. Pak se rozhrnula opona a objevilo se jeviště, na jehož výzdobě pracovali mimo jiné Bonnard, Vuillard a Lautrec, a otec Ubu pronesl své pověstné první slovo. Vypukl strašlivý povyk, pohoršená honorace syčela, křičela, dupala, Jarryho příznivci jim nadávali, osvětlovač střídavě rozsvěcoval a zhášel světla v sále. To trvalo čtvrt hodiny. Otec Ubu zatím na scéně improvizoval divoký tanec. Pak hra konečně pokračovala, ale při každé z průpovídek otce Ubu propukala vřava nanovo. Uražení odcházeli. Normální se chechtali. Příznivci plesali.“ (Dobový záznam o premiéře Krále Ubu)