Ministerstvo spravedlnosti: Evropský soud pro lidská práva vydal rozsudky a rozhodnutí ve čtyřech věcech proti ČR

20.06.2024 19:15 | Tisková zpráva

Štrasburský soud shledal porušení Evropské úmluvy o lidských právech v případech, týkajících se trestního stíhání sexuálního násilí, vazby nezletilých a práva na přístup k Ústavnímu soudu, zatímco stížnost ohledně soudních poplatků odmítl.

Ministerstvo spravedlnosti: Evropský soud pro lidská práva vydal rozsudky a rozhodnutí ve čtyřech věcech proti ČR
Foto: justice.cz
Popisek: Ministerstvo spravedlnosti ČR

Věc Z proti České republice se týkala nedostatečné reakce státu na tvrzené sexuální zneužívání stěžovatelky římskokatolickým knězem. Mělo k němu dojít v letech 2008–2009, kdy byl tento kněz vedoucím její diplomové práce na teologické fakultě a zároveň jejím zpovědníkem. Orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že jednání kněze nenaplňuje znaky žádného trestného činu podle tehdy platné úpravy, tj. trestního zákona účinného do konce roku 2009. Věc byla proto odložena.

Dle štrasburského soudu nicméně příslušné orgány náležitě nezohlednily konkrétní skutkové okolnosti dané věci. Nevzaly v potaz, že byť stěžovatelka s jednáním kněze nevyjádřila nesouhlas během předmětných skutků, sdělila mu ho po nich, a to dokonce opakovaně. Nezabývaly se tím, že stěžovatelka mohla mít důvody, proč zůstat pasivní, jelikož dotyčný byl vůči ní v pozici autority. Nezkoumaly, zda v důsledku toho, že jí ještě jako nezletilou sexuálně zneužil jiný kněz, netrpí posttraumatickou reakcí. Neprobádaly ani možné aspekty její zvláštní zranitelnosti a odkázanosti na podezřelého.

Policie i státní zastupitelství se pouze omezily na konstatování, že stěžovatelka byla v dané době dospělá, svéprávná a netrpěla žádnou nemocí znemožňující jí vyjádřit svoji vůli, aniž by dostatečně objasnily její duševní stav a to, zda s jednáním kněze skutečně souhlasila. Navíc stěžovatelka neměla možnost obrátit se na soudní orgán.

Dle štrasburského soudu tím stát nenaplnil svůj pozitivní závazek účinně stíhat všechny nekonsenzuální sexuální akty plynoucí z článku 3 Úmluvy (zákaz špatného zacházení) a článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého života). Soud však zároveň poukázal na to, že stávající česká právní úprava, a to zejména trestní zákoník účinný od roku 2010 a navazující judikatura Nejvyššího soudu, podle všeho představují přiměřenější reakci státu v této oblasti.

Ve věci Spišák proti České republice se Soud zabýval absencí automatického pravidelného přezkumu vazby mladistvého ve stejném intervalu, který je trestním řádem zaručen dospělým osobám. Nezletilý stěžovatel byl stíhán pro závažná provinění a byl vzat do vazby. Jeho žádost o propuštění soud zamítl s tím, že § 72 odst. 1 trestního řádu o automatickém přezkumu vazby každé tři měsíce se ve věcech nezletilých nepoužije, neboť § 47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže jakožto lex specialis stanovil, že předběžná vazba nezletilého stíhaného pro závažnou trestnou činnost je omezena na šest měsíců (s výjimečnou možností prodloužení o dalších šest měsíců), a že tato doba v tomto případě ještě neuplynula.

Dle štrasburského soudu zvláštní zranitelnost mladistvých vyžaduje, aby k prodloužení jejich vazby docházelo v krátkých intervalech a aby se mladiství pravidelně dostavovali k soudu, což může být rovněž důležitou zárukou proti špatnému zacházení. Podle Soudu neexistuje rozumné zdůvodnění pro méně příznivou periodicitu automatické soudní kontroly vazby mladistvých oproti vazbě dospělých osob.

Vazba mladistvého stíhaného pro závažný trestný čin podléhá automatické soudní kontrole každých šest měsíců, a nikoli každé tři měsíce jako u dospělých osob stíhaných pro stejnou kategorii trestných činů. Soud tak dospěl k závěru, že tento rozdíl v zacházení na základě věku představoval diskriminační zacházení se stěžovatelem v rozporu s článkem 14 ve spojení s článkem 5 Úmluvy.

Věc Crites a Rabinovitz proti České republice se týkala práva stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu, který odmítl jejich ústavní stížnost, protože nepodali nejprve dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatelé se domáhali před nalézacím a odvolacím soudem zaplacení částky ve výši cca 42 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za užívání nemovitosti. Posléze se obrátili přímo na Ústavní soud, jelikož podání dovolání k Nejvyššímu sodu kvůli výši peněžitého plnění nepřevyšující 50 000 Kč nebylo možné.

Podle štrasburského soudu výše nároku stěžovatelů uplatněného u vnitrostátních soudů nedosahovala finančního limitu stanoveného v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jehož účelem je zabránit tomu, aby stěžovatelé předkládali Nejvyššímu soudu nevýznamné věci. Podle tohoto ustanovení by dovolání v právních otázkách podané stěžovateli v projednávané věci bylo ex lege nepřípustné, což by mělo za následek odmítnutí jejich následné ústavní stížnosti pro opožděnost.

Jelikož Ústavní soud bez jakéhokoli dalšího vysvětlení usoudil, že stěžovatelé měli podat dovolání k Nejvyššímu soudu předtím, než se obrátili na Ústavní soud, pochybil a ústavní stížnost stěžovatelů meritorně nepřezkoumal. Došlo tedy k porušení práva stěžovatelů na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ve věci Patočka proti České republice se jednalo o zastavení řízení o náhradu škody od státu kvůli ztrátám způsobeným regulací nájemného na odvolací úrovni poté, co stěžovatel nezaplatil soudní poplatek. Stěžovatel tvrdil, že tento postup porušil jeho právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Štrasburský soud přisvědčil námitce vlády, že povinnost zaplatit soudní poplatek byla pro stěžovatele předvídatelná. Dále uvedl, že pokud by stěžovatel alespoň částečně uspěl se svým odvoláním, soudní poplatek by mu byl vrácen. Stěžovatel přitom netvrdil, že není schopen poplatek uhradit, ani že český systém není dostatečně flexibilní a neumožňuje mu získat úplné nebo částečné osvobození od poplatku.

Nadto byla podstata stěžovatelova práva na přístup k soudu zachována, protože prvostupňový soud se jeho věcí meritorně zabýval. Konečně, i po rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení věci mohl stěžovatel dosáhnout zrušení tohoto rozhodnutí, pokud by do konce lhůty pro podání odvolání proti němu uhradil příslušný poplatek.

Ve světle uvedeného štrasburský soud uzavřel, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů v této věci nelze hodnotit jako svévolná ani zjevně nerozumná, a stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Rozsudky a rozhodnutí v originálním anglickém a francouzském znění naleznete ZDE.

Anotace a překlady rozsudků a rozhodnutí budou k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva ZDE.

Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Tisková zpráva



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Správa železnic: Výstava srovnává současný a budoucí most na Výtoni

7:23 Správa železnic: Výstava srovnává současný a budoucí most na Výtoni

Správa železnic zahájila venkovní panelovou výstavu, která nabízí srovnání stávající a plánované pod…