Kam směřuje náš svět?

Nová Atlantida je název připravovaného projektu režiséra Jiřího Adámka pro Novou scénu ND. Inspirací pro název i samotnou inscenaci se stal esej anglického filosofa Rogera Bacona z roku 1627. Bacon v něm představuje utopickou vizi dokonalého světa, řízeného vědci
a jejich poznatky. Na počátku novověku to jistě byla lákavá představa, vědecké vnímání světa se bouřlivě rozvíjelo a působilo v porovnání se středověkou dogmatičností, pověrami
a restrikcemi jako úsvit nového věku, kdy bude možno zajistit šťastný a blahobytný život pro všechny.

Po úspěšné inscenaci Po sametu se režisér Jiří Adámek vrací na jeviště Nové scény ND, aby se svým nezaměnitelným způsobem zamyslel nad stavem současného světa. Adámkovy inscenace, prodchnuté ojedinělou hudebností, nabízejí nejen neotřelý způsob politického divadla, ale zároveň i pohled na nás samé s odstupem, nadhledem a humorem. I v Nové Atlantidě je východiskem sběr materiálů z různorodých zdrojů. Setkáme se s hackery
i lamami, s tvůrci fake-news i jejich konzumenty, vyslechneme si názory vůdců světových velmocí i obskurních šiřitelů staronových ideologií, pohovoříme s bruselskými úředníky
i kremelskými ideology. Inscenace si neklade za cíl zodpovědět složité otázky, spíše chce podat jakýsi širokoúhlý obraz světa, v němž žijeme.

Režisér Jiří Adámek o inscenaci:

„Stanovil jsem si sám pro sebe jednoduchou větu, o čem Nová Atlantida je: a sice, že žádné řešení neexistuje. Žádné jednoduché trvalé řešení pro stav našeho světa, ale snad ani pro smysluplný lidský život. Přestože se v představení vystřídá řekněme patnáct postav, ani jedna nepřijde s myšlenkou, jež by fungovala jako řešení problému. Asi nejdál se v tomto směru dostane obhájce liberální demokracie, jenže i jemu se obhajoba tohoto vidění světa sype pod výhradami ostatních. V závěru inscenace vypadá, že přijde jakési rozhřešení
v podobě tvrzení, že nejlepší je žít v klidu a nevymýšlet pořád nějaké nové pořádky. A stejně se nakonec představitel selského, u nás tedy texaského rozumu brzy znemožní. Nikdo se svou vizí budoucnosti neuspěje, protože naše doba je složitá, tekutá, nepředvídatelná.“

Svou osobní utopii si v sobě nosí i každý z nás. Často ji formulujeme jako vizi světa, jaký bychom chtěli pro naše děti. Na to jsme se zeptali i našich Novoatlantiďanů:

Magdaléna Borová