Pane doktore, vláda je teprve vyjednávána, nicméně aktivisté blízcí vládě odcházející proti ní už protestují. Porouchal se někomu kalendář?

Tyto projevy na vulgární a z hlediska zdravého rozumu nepatřičné úrovni jsou asi nejtypičtějším tragikomickým jevem dnešních dnů. Na startovní čáru těchto protestů se symbolicky postavil jeden z nejstarších členů Poslanecké sněmovny PČR, který podle svého názoru vtipně označil budoucí vládu za vládu Slováka, polovičního Japonce a Turka. Bylo to „politicky nekorektní“, ale omluvitelné třeba jen tím, že pan poslanec bez ohledu na léta strávená ve Sněmovní ulici, se stále ještě nezbavil svých dojmů z časů let malin nezralých. Otevřel tím Pandořinu skříňku mnohem hrůzostrašnějších protestů daleko překračujících úroveň řeporyjského starosty a dokonce vybízející členy strany Motoristé sobě k „zapíchnutí Turka“. Dnes, po několika týdnech sebe utvrzování se v čistotě svých úmyslů a činů už tito lidé ztrácejí přehled o tom, co všechno už pro zvrácení výsledků voleb učinili, a zatím jen verbálně útočí na ty, kteří o budoucnosti ČR uvažují jinak.

Zatím to vypadá, že je statečný a věří v podporu celé budoucí koalice. Předpokládám, že je také přesvědčený o tom, že jej dohodnutá koalice musí podpořit, protože pokus o kompromitaci jeho osoby a jeho politické kariéry je jen první částí útoku proti všem, kteří se spojili v zájmu vytvoření koaliční vlády. Toto si jistě pan Turek a jeho političtí spojenci, uvědomují, ale zatím to vypadá, že nedokážou nejen on, ale ani mnozí z nich, definovat pozice, ze kterých se na něho a na výsledky voleb útočí. Zda je to z kanceláře prezidenta republiky, kterým je, tak jako bylo už dvakrát v minulosti, vojenská osoba (viz generála Syrového ve dnech Mnichova nebo Svobody ve dnech roku 1968 a v letech následujících). Anebo, také už poněkolikáté v současných dějinách ozbrojenci v civilu, anebo dokonce agenti inteligentních služeb z blízkého i vzdálenějšího zahraničí.

Zda si je on, nebo zejména jeho kolegové vědomi, že „pátá kolona táhne na Prahu“, a že včerejší přihlouplé útoky pozvaných hostů do diskuse o současné politice (Neff, Bubílková, Procházková, Kocáb + 1), je otázkou. Tak jako zda jde o poslední vážné varováním před frontálním útokem těch trochu obhroublejších agitátorů a vojenských zvyklostí znalých „obroditelů“ nové národní fronty ochotných u nás doma i v zahraničí. Fialovo heslo „Jde o všechno!“ zřejmě nebylo dostatečně varující a různí političtí volnomyšlenkáři ho brali jako heslo předvolební. Myslíme si, že tomu tak není a jde jen o spuštění akce při nějaké, jak je v Čechách také už dávno zvykem, atraktivní příležitosti. Počínaje 28. říjnem, listopadovým výročím nebo libovolným dnem následujícím. Hlavně, aby se vše odehrálo v Praze a za pomoci těch, kteří lžou, jako když kdysi Rudé právo tisklo.

Když dříve někdo někde nechal nějakou písemnost, na které napsal nějakou blbost, taky z toho mohl mít nepříjemnosti. Není to vlastně pořád stejné?

Ano, je to stejné, dokonce jak dokáže dnes soudní moc autoritativně doložit a dnes už i státem definovaní historici. Dokonce se z takové jejich makulatury dají vytvořit dějiny. Pamatuji ještě doby, kdy se ctilo listovní tajemství, osobní korespondence včetně té milostné byla soukromá, telefonické rozhovory se neodposlouchávaly, do ložnic se nekoukalo oknem a nehledalo se, kdo tam je s kým, o čem se spolu hádají nebo co jim dělá radost. Dnes, bohužel, víme, že pravda je definována jako většinový názor, což by si nedovolil tvrdit ani veleznámý metternichovský policejní cenzor hrabě Sedlnický z Choltic. Přesto, že jemu nadřízený kancléř Clemens Metternich byl přesvědčený, že obranou před revolucemi je armáda, policie a cenzura.

René Descartes považoval za základní východisko své lásky k moudrosti (neboli filo-zofii a nikoliv k nějaké prodejné Žofce) metodickou skepsi, soustavné pochybování, aby bylo možné „dobrat se pravdy“. Patočkovo varování: A co když je to jinak! Václav Havel často vzpomínal v nejrůznějších souvislostech, i když sám těmito slovy šetřil víc, než všichni jeho epigoni.

Klasici humoru Osvobozeného divadla V+W sice tvrdili, že u klíčových dírek fouká, a že si dokonce někdo může díky tomu zkazit o zrak.  Ale na to se už dnes moc nevěří. A pokud přejde povolební vichřice záští a nenávistí, třeba se ukáže, že nejenom pan Turek, ale lecjaký nebo lecjaká dnes vážená osobnost napsala něco, co nejde vymazat, řečeno s Bohumilem Hrabalem, bez poškození podstaty látky.

Fotogalerie: - Ne Sudetoněmcům v Brně

Na uklidnění války na Ukrajině to zatím nevypadá a Donaldu Trumpovi to ani nevadí. Ale evropští „spojenci“ dávají Zelenskému další garance. Co s tím?

Díky českým médiím nemáme o situaci na Ukrajině zprávy, o kterých bychom věděli, kdo je jejich autorem nebo kritikem. Nejenom jeden polovzdělný autor soudního výroku, že pravda je „většinový názor“, ale i velká část veřejnosti, která nemá dostatek informací o názorech amerického prezidenta, je, snad ještě nikoliv záměrně, ale jen díky „nebesky kravské hlouposti“, jak se říká ve vulgární francouzštině, vychovávána k vyhledávání nedůvěryhodného zpravodajství. Ačkoliv válka probíhá zřejmě už v obvyklých taktických a strategických vzorcích, jejich individuální nebo dokonce i masová dezinterpretace dosahuje téměř kosmických rozměrů. Vzniká tak jakési perpetuum mobile, které se uvádí do pohybu silou vlastní ignorance a ani „komunikační stratégové“ si s tím nevědí rady.

V českém prostředí má tento stav podobu až nechutných urážek amerického prezidenta a ČT se neštítí vybrat si k tomu jako příležitost přestavbu části Bílého domu ve Washingtonu a demonstrativně ji pranýřovat na závěr jednoho ze svých obtěžování svých posluchačů politickými lidovými vypravěči. Naštěstí byl mezi nimi, zřejmě omylem, Ondřej Neff, který zodpovědnou redakci na tento nesmysl upozornil odkazem na podobnou událost z doby Harry Trumana. Toho prezidenta, o kterém se říkalo, že udělal z Páté avenue ve Washingtonu Main street jakéhokoliv amerického zapadákova.

Fotogalerie: - Poklona pilotu Františkovi

Snad si mohu dovolit upozornit, že bez ohledu na někdy až nadbytečný zájem českých médií o kdejakou často i v žertu pronesenou poznámku Donalda Trumpa na okraji jeho veřejných vystupování ještě nikdo neudělal analýzu jeho jazykových prostředků, kterých používá, a které jsou nezbytné nejen k pochopení jeho projevů na veřejnosti, ale dokonce i dialogů, které jsou nepřehlédnutelnou částí jeho osobnosti. Snad by se o to mohl pokusit nějaký diplomat, profesionál, kterých je v Černínském paláci vedle stále aktivního Jana Lipavského nepočítaně. Pravda ovšem také je, že od dob Hynka Kmoníčka aby mezi nimi podobný typ schopný komparativní analýzy Trumpových projevů člověk pohledal.

Jakou politiku vůči Ukrajině má dle vás zaujmout naše nová vláda?

Nedovolím si na toto téma, jak je dnes tak obvyklé, „politologovat“. Když uvážíme, jak velké bylo angažmá české vlády a obou posledních prezidentů v problému Ukrajina, a budeme-li se snažit pochopit zájmy mnoha zemí, od velmocí po mezinárodně politické miniatury, můžeme snad jen konstatovat, že návrat od snění k realitě bude velmi obtížný. Ne-li nemožný. A to ještě nevíme, jaká bude zahraniční politika nové vlády, ať už ji bude vytvářet kdokoliv, od prezidenta, vlády a třeba se bude odehrávat jen na úrovni ekonomické diplomacie.

Můžeme předpokládat, že do neuvěřitelné šířky rozložený vějíř individuálních státních i blokových zájmů, a dokonce i těch nepřiznaných zájmů partikulárních, to bude úkol olbřímý. A to ještě neumíme odhadnout, kdy dojde na stav, který se přes všechna utvrzování členských států EU o nerozborné jednotě bude moci považovat za překonaný. A že k takovému přeseknutí gordického uzlu v Evropě dojde, je snad jedna věc, o které můžeme mluvit jako o rychleji se přibližující než válečnický apetit ochotných Velkoevropanů.

Psali jsme:

Vích (SPD): Moderní obrana není o povinnosti, ale o motivaci a spolupráci

Jiří Halík: Jak lze zneužít člověka po jeho smrti

Vladimír Ustyanovič: Duchem chudí představitelé evropských států chtějí bojovat s Ruskem

Už dvacátý balík sankcí, Volodymyre. Další slib Ukrajině