S problémy při zacházení s vlastními uloženými penězi se muž žijící ve středních Čechách potýkal hned dvakrát: poprvé, když si chtěl zrušit stavební spoření a založit nové. Protože naspořil víc než dvacet tisíc korun, banka požadovala, aby za něj spoření obstarala opatrovnice. Podruhé se ocitl na čas bez prostředků, než se dostal k nové platební kartě, kterou banka poslala opatrovnici žijící v jiném městě. Muž přitom nutně potřeboval peníze na běžné výdaje, proto chtěl vybrat pět tisíc korun z vkladní knížky. Ve stížnosti ombudsmanovi popsal, že ani to mu s odkazem na opatrovnici na pobočce neumožnili. Také na vkladní knížce měl víc než dvacet tisíc.

První případ týkající se stavebního spoření vyhodnotil ombudsman jako diskriminaci na základě zdravotního postižení stěžovatele. V případě výběru z vkladní knížky nemohl diskriminaci s jistotou prokázat. Banka totiž neměla záznamy o dění na přepážce a ombudsman tak mohl vycházet jen z tvrzení stěžovatele. Pokud by se ale vše odehrálo tak, jak muž popsal, mohlo podle ombudsmana jít o diskriminaci i v tomto případě.