V čele s Matějem Hollanem opakovali, že obce mají právo si samy rozhodovat o tom, zda na svém území hazard chtějí či nikoliv. Teď je vše jinak a stejní aktivisté se stejným Hollanem v čele naopak tyto pravomoci obcí odsuzují a požadují centrální nastavení pravidel, po kterých dlouhodobě volají i sami provozovatelé.

Co za tímto jen stěží pochopitelným obratem stojí? Napadá mne jediné možné vysvětlení. V době, kdy aktivisté velmi horlivě pracovali na tom, aby na svou stranu získali představitele obcí a měst, měli za to, že se jim jejich plán podaří dotáhnout do konce. Pár obcí, které následně podaly ústavní stížnost na to, že jim Ministerstvo financí neumožnilo vymýtit hazard z území, skutečně našli. Chybou však bylo věřit tomu, že se všichni podrobí Hollanově diktatuře – přesněji že v momentě, kdy stěžovatelům dá Ústavní soud zapravdu, všechna města a obce bez ohledu na možné negativní dopady tohoto rozhodnutí jako na povel loterie ze svých území vykáží.