Napříč politickým spektrem se zákonodárci vlády a opozice hádají, o kolik procent se zvedne jejich plat a vzájemně na sebe ukazují prstem, kdo chce přidat nejvíce. Předseda ČSSD a formální předseda vlády Sobotka musí řešit vzbouření vlastních poslanců, kteří chtějí dostat přidat pořádně, i když v kampani a na mítincích se tvářili jako politici žijící mezi řadovými občany a proto rozumí jejich problémům. Jenže je vidět, že i když je někdo socialista, tak se může chovat jako vyžírka, která nemá ponětí o tom, jak se žije dolním deseti milionům.

Nehodlám se zde podrobněji rozepisovat o tom, co si slušný občan republiky může myslet o této poslanecké nenasytnosti a nestoudnosti. Spíše mě na této věci zaujal fakt, jak se dnešní politická reprezentace dostala na úroveň té minulé, jejíž pád jsme oslavovali 17. listopadu. Ta úroveň není v oblasti politických svobod, možností kandidovat v relativně svobodných volbách. Obě garnitury jsou naprosto stejné v tom, že se vydělily od populace a vytvořily jakýsi svět sám pro sebe, kteří ti „dole“ ignorují. Zbytek obyvatelstva se uzavřel do sebe, volí „útěky“ na chalupu a jejich okolní svět se omezil na okruh rodiny a nejbližších přátel. Přesně taková situace zde byla v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, před společenskými změnami. Dlužno poznamenat, že vládnoucí parlamentní garnituře to plně vyhovuje, stejně jak to vyhovovalo oné komunistické.