Stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stručně řečeno tím, že v prostoru parkoviště před obchodním domem v obytné zóně jako řidič osobního automobilu nedbal zvýšené opatrnosti a zahájil couvání se svým vozidlem z parkovacího místa v době, kdy matka nevěnovala nezletilému ročnímu dítěti patřičnou pozornost. Během couvání pak došlo ke střetu s nezletilým, který na následky poranění na místě zemřel. Stěžovatel byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, zákazu řízení motorových vozidel a náhradě škody.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, je nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde.

Podle výsledků dokazování bylo v právě projednávaném případě jednoroční dítě vytažené z kočárku a stálo na zemi v blízkosti své matky a babičky. Nikdo z přítomných neviděl, jak se dostalo na místo střetu s autem, a tuto skutečnost nebylo možno jednoznačně určit ani z dalšího provedeného dokazování. Ke střetu dítěte s vozidlem došlo podle svědeckých výpovědí v momentě, kdy matka schovávala peněženku do tašky a babička se ohlédla na přicházejícího druhého vnuka, ani jedna z nich tedy neměla v danou chvíli dítě pod kontrolou. Na základě znaleckého posudku bylo konstatováno, že stěžovatel couval s motorovým vozidlem nevelkou rychlostí srovnatelnou s pomalou chůzí. Za této situace musely obecné soudy posoudit, zda stěžovatel mohl předvídat, že se jednoroční dítě od obou dospělých osob nečekaně vzdálí, přičemž jej s ohledem na jeho výšku nemusí při couvání zahlédnout a v důsledku toho může dojít ke střetu s ním.