Stěžovatel byl obecnými soudy odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši osmi měsíců s odkladem na zkušební dobu 16 měsíců za to, že sám neposkytl ani nezajistil lékařskou pomoc své matce, se kterou bydlel a která byla ve velmi vážném zdravotním stavu. Když nakonec přivolaný lékař matku shlédl, byla tato okamžitě odvezena do nemocnice, kde však po dvou týdnech zemřela. Stěžovatel se před soudy hájil mimo jiné tím, že matka jakoukoliv pomoc od něj výslovně odmítala.

Skutkové okolnosti případu (prokázané odmítání pomoci ze strany matky, stěžovatelova žádost o zásah praktického lékaře i skutečnost, že ve společném bytě bydlel i otec stěžovatele, který se o matku staral) i zákonem stanovený zákaz poskytovat péči bez souhlasu pacienta podle vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství před Nejvyšším soudem mělo vést ke zrušení napadených rozsudků, protože ze strany stěžovatele nemohlo dojít ke spáchání trestného činu. Avšak podle Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu měl stěžovatel pomoc poskytnout i proti vůli své matky.  
Podle Ústavního soudu v dané věci jde o střet mezi povinností stěžovatele poskytnout pomoc osobě, jejíž život či zdraví je vážně ohroženo, a právem takové osoby pomoc odmítnout, které vychází z práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl odsouzen za neposkytnutí pomoci jako lékař a obecné soudy odkazovaly na jeho povinnosti poskytovat péči podle zákona o zdravotních službách, Ústavní soud se zabýval i výkladem předpisů v oblasti zdravotnictví. Shledal, že ze zákona o zdravotních službách i Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá, že zdravotní péči nelze poskytovat proti vůli dospělé svéprávné osoby, byť by to pro ni mohlo mít i fatální důsledky.