Po roce (tedy dne 16. 6. 2023) stěžovatel požádal o vrácení svých cestovních pasů. Poukázal zejména na to, že instituty nahrazující vazbu jsou vázány na existenci vazby a její přípustnosti z hlediska zákonných vazebních dob, přičemž nejvyšší celková doba vazby stěžovatele uplynula dne 15. 6. 2023. Toto podání posoudil státní zástupce vrchního státního zastupitelství jako žádost o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a napadeným usnesením rozhodl, že tuto žádost zamítá. Zamítnutí odůvodnil neexistencí podmínek pro zrušení daného omezení, neboť ustanovení o omezení maximálního trvání vazby limitují výhradně dobu vazby, a nikoliv trvání institutů nahrazujících vazbu. Současně poukázal na to, že s ohledem na zázemí stěžovatele v zahraničí, kterým sám nebo prostřednictvím partnera disponuje, přetrvává důvod vazby útěkové. Stížnost stěžovatele vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Aproboval přitom závěry vrchního státního zastupitelství. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) ústavní stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.

Podle trestního řádu platí, že vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin. Z toho na přípravné řízení připadá jedna třetina a na řízení před soudem dvě třetiny této doby (§ 72a trestního řádu).