Reklama je často prvním prostředkem seznámení se s úvěrovou společností. Vědí to dobře i marketéři, a proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele a zprostředkovatele poměrně přísné požadavky. Všimli jste si někdy v televizní reklamě teček a šumu ve spodní části obrazovky? V prakticky nečitelném textu je ukryt povinný reprezentativní příklad, jak by mohl úvěr vypadat v reálné situaci. Zkuste někdy přijít blíže k obrazovce a pár informací zachytit, zaměřte se zejména na čísílko s procenty. Možná si úvěr rychle rozmyslíte. Výstižnost a reprezentativnost příkladu rovněž nebývá vysoká a na podmínky vychválené reklamou dosáhne jen zlomek klientů. Ostatní mají úvěr výrazně dražší.

Fígle „úvěrářů“ bývají rafinované, a proto zákon přikazuje informovat o všech aspektech smlouvy před jejím uzavřením. Informace si můžete vyžádat na papíře a posoudit je v klidu. „Zákon zná standardizovaný formulář, ve kterém lze najít potřebné informace přehledněji než ve smlouvě. Pokud ho ani na žádost nedostanete, poskytovatel nebo zprostředkovatel něco tají a takové službě se raději vyhněte,“ varuje Eduarda Hekšová, ředitelka spotřebitelské organizace dTest.

Co musí obsahovat smlouva o spotřebitelském úvěru? Předně musí být písemná a jedno její vyhotovení musíte vždy dostat. Požadavků je mnohem více, všechny jsou uvedeny v příloze zákona o spotřebitelském úvěru, například doba trvání, úroková sazba, RPSN, výše, počet a četnost splátek či veškeré související poplatky. Kdyby něco chybělo, znamenalo by to, že smlouva se úročí pouze diskontní sazbou, kterou stanovuje Česká národní banka, a jiný poplatek nesmí věřitel chtít.

Každý poskytovatel spotřebitelského úvěru musí posoudit, zda je jeho klient schopen úvěr splácet. V opačném případě mu hrozí pokuta až 20 miliónů korun. Lichváři lákající na to, že půjčí každému, porušují zákon už jen popíráním toho, že se musí zajímat o finanční historii klienta. Chybějící posouzení schopnosti splácet má za důsledek neplatnost úvěrové smlouvy, které se lze dovolat až tři roky po jejím uzavření. Spotřebitel musí poskytnutou jistinu vrátit, ale přiměřeně svým možnostem.